17 C 126/2026-42 – Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 35 874 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a to z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru poskytnutého žalobkyní žalované. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne 16. 2. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši celkem 26 000 Kč. K uzavření smlouvy a jejího dodatku došlo pomocí prostředků komunikace na dálku s tím, že nabídka na uzavření smlouvy učiněná žalovanou vyplněním žádosti o poskytnutí zápůjčky finančních prostředků, byla po řádném posouzení úvěruschopnosti žalované schválena a potvrzena žalobkyní formou elektronické zprávy, jejíž součástí byl také unikátní číselný kód, po jehož zadání žalovanou do systému žalobkyně byly žalované finanční prostředky převedeny na její bankovní účet. Žalovaná se zavázala splatit žalobkyni poskytnutý úvěr tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách, a to vždy ke dni splatnosti. Zbytek celkové částky k úhradě splatí žalovaná nejpozději ke dni ukončení této smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaná na úvěr neuhradila ničeho, došlo dne 18. 5. 2025 k zesplatnění úvěru. Žalobkyně dále požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky, a to ve výši vyplývající ze sazebníku poplatků, který je dle článku I. smlouvy nedílnou součástí smlouvy. Dle sazebníku poplatků pak platí, že náklady na vymáhání odpovídají částce 150 Kč při třech dnech po splatnosti, 500 Kč při sedmi dnech po splatnosti, 500 Kč při 14 dnech po splatnosti, 200 Kč při 20 dnech po splatnosti a 100 Kč při 25 dnech po splatnosti, kdy tyto částky se sčítají. Vzhledem k tomu, že žalovaná je po splatnosti více než 387 dnů, náklady na vymáhání tak činí 1 450 Kč. Dále uplatnila žalobkyně nárok na zaplacení částky 8 424 Kč coby smluvní pokuty s odkazem na ustanovení čl. VI. smlouvy, podle níž má žalobkyně právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,10 % denně z aktuální výše dlužné částky. Smluvní pokuta od 19. 5. 2025 do 7. 4. 2026 ve výši 0,1 % denně z částky 26 000 Kč činí celkem 8 424 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ač byla řádně obeslána do své datové schránky. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání, neboť s tímto vyslovila žalobkyně souhlas již v žalobě a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.3. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že uplatněný nárok je důvodný jen částečně. Z potvrzení o provedených platbách na čl. 13 spisu vyplývá, že žalobkyně zaslala žalované dne 16. 2. 2025 částku 15 000 Kč a ještě téhož dne i částku 11 000 Kč. Bylo tak prokázáno, že žalované byla konkrétního dne poskytnuta uvedená částka, a to ze strany žalobkyně prostřednictvím bankovní transakce. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2390 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a jako lex specialis pak zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vůle stran vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 2. 2025 a z jejího dodatku z téhož dne, kterým došlo k navýšení poskytnuté částky z 15 000 Kč na 26 000 Kč, jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když žalobkyně v tomto právním vztahu vystupovala v pozici podnikatele, žalovaná v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalované úvěr za finanční odměnu pro žalobkyni.4. Soud se z úřední povinnosti v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru zabýval otázkou, zda žalobkyně coby poskytovatel úvěrů posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalované coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela z tvrzených příjmů žalované a jejích výdajů, prověřila žalovaného v dostupných databázích dlužníků a tyto informace nenasvědčovaly tomu, že by žalovaná nebyla schopna poskytnutý úvěr splácet. Úvěruschopnost žalované byla prověřena i softwarovým systémem Kontomatik za využití přístupu k bankovním údajům žalované svědčících o výši jejích výdajů a příjmů (č. l. 21/2–23). S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na straně žalobkyně nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, z čehož soud dovodil, že své povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně dostála.5. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588 o. z. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru uvažovat tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům.6. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu8. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.9. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky řízení obsahuje ujednání o tom, že úvěr je sjednán s měsíční úrokovou sazbou ve výši 39,99 %, tedy roční úrokovou sazbou ve výši 468 %. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. V únoru roku 2025, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 8,28 % ročně (s úrokovou fixací na 1 rok až 5 let), což soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě tak byla sjednána úroková sazba, která nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu akceptovatelná jako přiměřená výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. V souladu s dobrými mravy jedná ten věřitel, který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 468 % ročně. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako úroku přiměřeném.10. Soud posoudil jako absolutně neplatnou smlouvu o úvěru jako celek a nikoli jen její část v rozsahu sjednaného úroku. Pro rozhodnutí v dané věci je klíčové, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroků a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalované nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaná na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek. Soud tudíž jako neplatné shledává i ujednání o smluvní pokutě, obsažené ve smlouvě, kde je výslovně ujednána smluvní pokuta za prodlení žalované s úhradou zápůjčky ve výši 0,1 % denně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 58