Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 15 496 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 1. 10. 2025 do zaplacení. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“). Na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč, splatný dne , datum, . Žalobkyně uplatnila částku 12 000 Kč jako nesplacenou jistinu a částku 3 496 Kč jako kapitalizovaný smluvní úrok. Pohledávku nabyla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť účastníci s rozhodnutím bez jednání souhlasili (žalovaný na základě fikce souhlasu) a ve věci bylo možné rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.4. Ze Smlouvy a záznamu o jejím elektronickém uzavření soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli Smlouvu dne , datum, . Z potvrzení o provedení platby a ze sdělení , právnická osoba, . soud zjistil, že žalovaný byl majitelem účtu č. , č. účtu, a jeho jediným disponentem a že na tento účet byla připsána žalobkyní specifikovaná platba. Soud proto považuje za prokázané, že žalovanému bylo skutečně poskytnuto plnění ve výši 12 000 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by poskytnuté peněžní prostředky zcela nebo zčásti vrátil.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jiné osobě i bez souhlasu dlužníka. Žalobkyně je proto ve věci aktivně věcně legitimována, a to i ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení.6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch poskytne peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem, který úvěry poskytoval v rámci své podnikatelské činnosti, a žalovaným jako fyzickou osobou, která nejednala v rámci podnikání. Jde proto o spotřebitelský úvěr.7. Podle § 3 odst. 2 písm. b), c), d), e) a f) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSU“), se roční procentní sazbou nákladů rozumí celkové náklady spotřebitelského úvěru vyjádřené jako roční procento z celkové výše spotřebitelského úvěru. Celkovou částkou, kterou má spotřebitel zaplatit, je součet celkové výše spotřebitelského úvěru a celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Celkovými náklady úvěru jsou veškeré náklady, včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění, které spotřebitel musí v souvislosti s úvěrem zaplatit.8. Ze Smlouvy a předsmluvních informací soud zjistil, že zápůjční úroková sazba činila 279,83 % ročně a RPSN 660 %. Součástí nákladů úvěru byl rovněž poplatek za sjednání úvěru ve výši 3 360,29 Kč. Žalobkyně uplatnila kapitalizovaný smluvní úrok 3 496 Kč, který byl podle jejího vyjádření vypočten z jistiny 12 000 Kč za období od , datum, do , datum, sazbou 279,83 % ročně.9. Ujednání o poplatku za sjednání úvěru nelze posuzovat jen podle jeho formálního označení. Poplatek nepředstavoval úhradu samostatné služby poskytované žalovanému vedle úvěru; byl povinným plněním, které žalovaný musel poskytnout za zpřístupnění peněžních prostředků. Z hlediska svého hospodářského významu proto tvořil součást ceny spotřebitelského úvěru. To se promítlo i do mimořádně vysoké RPSN ve výši 660 %.10. Podle § 1813 odst. 1 o. z. jsou zneužívající taková ujednání, která v rozporu s požadavkem poctivosti zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, vyžaduje-li to smysl a účel zákona. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.11. Soud při posouzení věci nevycházel jen z izolovaného údaje o RPSN. Zohlednil zejména souhrnné ekonomické nastavení úvěrového vztahu: mimořádně vysokou úrokovou sazbu 279,83 % ročně, povinný poplatek za sjednání úvěru ve výši 3 360,29 Kč, RPSN 660 %, krátkou dobu, po niž měly být peněžní prostředky poskytnuty, a skutečnost, že žalovaný měl při poskytnutí jistiny 12 000 Kč za zhruba dva měsíce zaplatit na úrocích částku 3 496 Kč. Takové nastavení ceny úvěru vedlo k hrubému nepoměru mezi hodnotou poskytnutého plnění a povinnostmi žalovaného.12. Sjednaná cena úvěru zjevně přesáhla meze přiměřené odměny za poskytnutí krátkodobého nezajištěného spotřebitelského úvěru. Konstrukce Smlouvy nezohledňovala ochranu spotřebitele jako slabší smluvní strany, naopak směřovala k jeho mimořádnému majetkovému zatížení. Soud proto uzavřel, že Smlouva se svým celkovým hospodářským nastavením zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu § 580 odst. 1 a § 588 o. z.13. Podle § 576 o. z. se důvod neplatnosti týká jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V případě sporu nese důkazní břemeno ohledně předpokladu, že by právní jednání bylo učiněno i bez neplatné části, ten, kdo tvrdí pouze částečnou neplatnost.14. V projednávané věci nemravné ujednání netvořilo jen nahodilou nebo vedlejší součást Smlouvy. Povinný poplatek, extrémní úroková sazba a z nich plynoucí RPSN byly podstatou úplatnosti tohoto úvěrového produktu. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by její právní předchůdkyně poskytla žalovanému úvěr i bez těchto nákladových ujednání. Soud proto neshledal předpoklady pro částečnou neplatnost Smlouvy podle § 576 o. z. Smlouva je neplatná jako celek.15. Žalobkyni proto nenáleží smluvní úrok 3 496 Kč ani další plnění založené na neplatné Smlouvě. Žaloba musela být v tomto rozsahu zamítnuta.16. Neplatnost Smlouvy ovšem neznamená, že žalovaný může ponechat plnění, které mu bylo skutečně poskytnuto. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. musí ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, ochuzenému vydat, oč se obohatil; bezdůvodně se obohatí zejména ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.17. Žalovanému bylo prokazatelně poskytnuto 12 000 Kč a nebylo prokázáno, že by tuto částku vrátil. Žalobkyně, coby postupník pohledávky, má proto proti žalovanému nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 12 000 Kč.18. Podle § 1958 odst. 2 o. z. mohou-li věřitel a dlužník určit čas plnění, a není-li čas plnění ujednán, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Z upomínky původního věřitele ze dne 30. 9. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě celé dlužné částky. Ačkoli výzva vycházela z nesprávného předpokladu platnosti Smlouvy, byla určitá co do osoby žalovaného, věřitele i požadovaného peněžitého plnění a obsahovala požadavek na jeho vrácení. Je proto způsobilá založit splatnost nároku na vydání poskytnuté jistiny. Žalovaný se dostal do prodlení dne 1. 10. 2025.19. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi v prodlení se splácením peněžitého dluhu požadovat úrok z prodlení. Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Žalobkyni proto náleží zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 1. 10. 2025 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do úroku z prodlení z částky 3 496 Kč, musela být žaloba zamítnuta.20. Lhůta k plnění byla podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), stanovena v délce tří dnů od právní moci rozsudku, neboť žalovaný nenavrhl delší lhůtu ani plnění ve splátkách.21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně se domáhala částky 15 496 Kč a byla úspěšná co do částky 12 000 Kč, tedy v rozsahu 77,44 %. Žalovaný měl úspěch v rozsahu 22,56 %. Čistý úspěch žalobkyně tak činí 54,88 %. Náklady žalobkyně tvoří soudní poplatek ve výši 1 000 Kč a náklady právního zastoupení. Při určení odměny soud vycházel z § 14b odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), neboť jde o řízení o peněžité plnění s tarifní hodnotou nepřevyšující 30 000 Kč, zahájené žalobkyní opakovaně užívaným vzorem ve skutkově a právně obdobné věci. Sazba odměny činí 400 Kč za úkon právní služby. Žalobkyni náleží odměna za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu se základním skutkovým a právním rozborem a žalobu, tedy za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu, celkem 1 200 Kč. Dále jí náleží tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu, celkem 300 Kč. Celkové účelně vynaložené náklady žalobkyně činí 2 500 Kč. Náhrada daně z přidané hodnoty nebyla žalobkyní uplatněna. Po poměrném započtení procesního úspěchu a neúspěchu náleží žalobkyni náhrada nákladů řízení ve výši 54,88 % z částky 2 500 Kč, tedy 1 372 Kč. Jelikož žalobkyni zastupovala advokátka, je žalovaný povinen přiznanou náhradu nákladů zaplatit její zástupkyni podle § 149 odst. 1 o. s. ř.