31 C 265/2025-108 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 26.6.2025, ve znění jeho doplnění ze dne 24.10.2025, se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 181 648,95 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 16 261,76Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 600,48Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 181 648,95Kč od 18.12.2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, úrok 13,2 % ročně z částky 177 968,95 Kč od 25.4.2024 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, , uzavřela se žalovaným dne 17.5.2021 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně rovněž uvedla že původní věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru posoudil a prověřil řádně úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do externích úvěrových registrů, vycházel z příjmu žalovaného, který byl doložen dne 17.5.2021, kdy žalovaný byl zaměstnán od 1.11.2018 jako řidič ve společnosti , jméno FO, a výše průměrného čistého příjmu představovala 14 993Kč, dále žalovaný uvedl v žádosti o úvěr měsíční příjem domácnosti ve výši 110 000 Kč s tím, že má vlastní bydlení a nemá žádnou vyživovací povinnost. Co se týče výdajů, banka výdaje odhadla na základě historických dat z ČSU a dospěla k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet. Na základě smlouvy o úvěru pak banka poskytla žalovanému úvěr ve výši 201 000Kč z úvěrového účtu číslo , č. účtu, a to převodem na účet žalovaného a žalovaný se zavázal splácet úvěr spolu s úrokem z úvěru ve výši 13,20 % ročně, dále s poplatky za poskytnuté bankovní služby a s poplatkem za pojištění schopnosti splácet úvěr. Žalovaný se opakovaně ocitl v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek, banka využila svého práva dle článku 14 písm. a) produktových podmínek ve spojení s čl. I smlouvy a dopisem ze dne 24.4.2024 poskytování úvěru ukončila a úvěr zesplatila. Pohledávku za žalovaným banka postoupila žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9.12.2024 s účinností ke dni 13.12.2024, což bylo žalovanému písemně dne 3.1.2025 sděleno. Ke dni postoupení, tedy ke dni 13.12.2024 představuje pohledávka částku 208 511,55 Kč, sestávající se z dlužné jistiny ve výši 177 968,95 Kč, z poplatků ve výši 3 680 Kč ( když se jedná o poplatky spojené s pojištěním schopnosti úvěr splácet ve výši 316 Kč měsíčně x 5 a dále poplatky za odesílání upomínek ve výši 3 x 600 Kč a poplatek za prohlášení úvěru za splatný ve výši 300 Kč), z kapitalizovaných úroků z úvěrů ve výši 10 600,84Kč z dlužné jistiny za období od 17.10.2023 do 24.4.2024) a z kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 16 261,76 Kč z dlužné jistiny od 4.11.2023 do 3.12.2024. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes písemnou upomínku ze dne 13.3.2025.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet má soud za prokázané, že tato smlouva byla uzavřena mezi společností , právnická osoba, . a žalovaný dne 17.5.2021, když na základě této smlouvy se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 201 000 Kč a žalovaný se tento zavázal spolu s úrokem z půjčených peněz ve výši 13,20% p.a., poplatky a pojištěním schopnosti splácet, uhradit ve 108 měsíčních splátkách ve výši 3 189,62 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného má soud za prokázané jednotlivé pohyby finančních prostředků na tomto účtu, včetně tvrzení žalobkyně, že žalovaný načerpal úvěr ve výši 201 000 Kč. Z přípisu ze dne 26.4.2024 má soud za prokázané, že původní věřitel prohlásil úvěr za splatný. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9.12. 2024, ve spojení s přílohou č. , hodnota, , má soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Z přípisu ze dne 18.12.2024, ve spojení s podacím poštovním archem, má soud za prokázané, že původní věřitel vyrozuměl žalovaného o postoupení pohledávky, z výzvy ze dne 13.3.2025, ve spojení s poštovním podacím lístkem, má soud za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. Z žádosti o úvěr má soud za prokázané, že žalovaný uvedl měsíční příjem 14 993 Kč, celkový příjem domácnosti 110 000Kč. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru má soud za prokázané, že původní věřitel sdělil tyto informace před uzavřením smlouvy. Z potvrzení o výši příjmu má soud za prokázaná tvrzení žalobkyně ohledně příjmu žalovaného. Dále soud k důkazu provedl všeobecné produktové podmínky původního věřitele, z nichž však nehodnotí žádná skutková zjištění potřebná pro jeho rozhodnutí ve věci samé.4. Z podání doručeném žalobkyní soudu dne 16.12.2025 má soud za prokázané, že žalovaný za dobu trvání úvěrového vztahu uhradil žalobkyni částku 98 911, 89 Kč.5. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.7. V daném případě žalobkyně tvrdila, že řádně ověřila a prověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně uvedla, že vyšla z příjmu žalovaného ve výši 14 993 Kč měsíčně, který byl žalovaným také prokázán. Dále však vycházela žalobkyně z údajů z žádosti o úvěr, a z celkovém příjmu domácnosti ve výši 110 000 Kč měsíčně, který však nebyl žádným způsobem prokázán ani ověřen. Co se týče výdajů, tyto nebyly ze strany původního věřitele rovněž prověřovány. Povinnost prokázat, že původní věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí prověřil a ověřil úvěruschopnost žalovaného, se žalobkyní nepodařilo prokázat ani po poučení, které se jí ze strany ze strany soudu ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. dostalo. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této p