36 C 11/2026-89 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 26 375 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že jako úvěrující uzavřela se žalovanou dne 9. 7. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . K uzavření smlouvy došlo poté, kdy úvěruschopnost žalované byla prověřena. Na základě uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou částku v pravidelných splátkách. Žalovaná nedodržela splátkový kalendář, ničeho neuhradila, pročež žalobkyně dopisem ze dne 21. 10. 2025 úvěr zesplatnila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci nařídil ústní jednání, ke kterému se žalobkyně po předchozí omluvě ani žalovaná bez omluvy nedostavily.3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z předsmluvních informací, smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, má soud za prokázané, že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 25 000 Kč s tím, že jistina úvěru ve výši 25 000 Kč bude vyplacena na účet žalované č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala úvěr splatit s úrokem 57,99 % ročně. Ze sdělení banky ze dne 9. 2. 2026 vyplývá, že žalobkyně poskytla žalované dne 9. 7. 2025 částku ve výši 25 000 Kč. Součástí smlouvy byla i příloha č. 1 nazvaná „posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“, kde jsou popsány informace o žalované, zdroj informací však není znám. Upomínkami ze dne 20. 7. 2025 a 5. 8. 2025 byla žalovaná vyzývána k zaplacení dlužné částky. Výzvou ze dne 21. 10. 2025 byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky do 4. 11. 2025, výzva byla podána k poštovní přepravě dne 21. 10. 2025.4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.6. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Soud se prvotně zabýval tím, zda žalobkyně zkoumala dostatečným způsobem kredibilitu žalovaného při uzavření úvěrové smlouvy a dospěl k závěru, že žalobkyně nedostává své povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a z tohoto důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně způsob, jakým zkoumala úvěruschopnost žalované, doložila pouze v příloze 1, zdroj informací již nedoložila. Žalobkyně vůbec netvrdila ani nedoložila způsob ověřování výdajů žalované, rovněž soudu nedoložila způsob ověření příjmů žalované. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyně k jednání nedostavila, nemohl ji soud poučit podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby jednoznačně dotvrdila a označila důkazy k prověřování úvěruschopnosti žalovaného, pročež soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a to proto ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru shledal předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Je nutno zdůraznit, že citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinností dle ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR - Finance, kde se mimo jiné uvádí, že „články 8 a 23 směrnice Evropské parlamentu a Rady EU č. 2008/48/OES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splní požadavky tohoto článku 23. články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat ex officio otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení vyvodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy.7. Shora uvedený závěr pak platí i při aplikaci aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně posouzení kredibility úvěrovaných, zejména rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, kdy z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplynulo, že žalovaná na předmětný úvěr ničeho neuhradila. S ohledem na shora uvedené tedy soud posoudil danou právní věc jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a n. občanského zákoníku. V rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalované skutečně poskytnuta částka 25 000 Kč. Soud proto výrokem pod bodem I žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnající se neuhrazené části vyplacené jistiny ve výši 25 000 Kč, přičemž ve zbytku žalobu zamítl včetně odpovídající části příslušenství tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku. Lhůtu splatnosti soud s ohledem na pasivitu žalované, která ničeho k jejím možnostem vrátit bezdůvodné obohacení neuvedla, určil dle předžalobní výzvy ze dne 21. 10. 2025, která se dostala do dispozice žalované 24. 10. 2025 (§ 573 OZ), a žalovaná měla povinnost do 4. 11. 2025 dlužnou částku žalobkyni uhradit. Protože se žalovaný dostal dnem následujícím do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, jehož výše byla určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.8. Výrok III. o náhradě nákladů řízení má svou oporu v § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má v řízení převážně úspěšná žalobkyně (úspěch 26 110,61 Kč – tedy 81,01 % a neúspěch 6 108,53 Kč – 18,96 %), právo na náhradu nákladů řízení ve výši 62,08 %. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze 3 úkonů právní služby po 700 Kč a 3 režijních paušálů po 100 Kč (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva, podání návrhu ve věci samé), soudního poplatku ve výši 1238 Kč. Celkem náklady řízení představují částku ve výši 4 142 Kč a žalobkyně má s ohledem na shora řečené právo na náhradu nákladů řízení co do 62,08 % z 4 142 Kč, tedy částky 2 570,10 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.9. Lhůtu k plnění soud stanovil žalovanému podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek soud neshledal.