8 C 210/2021-19 — Okresní soud v Přerově

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Předmětem řízení je nárok žalobce na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované jako zaměstnavatele ze dne [datum] doručené žalobci dne [datum], je neplatné. Žalobce je u žalované zaměstnán jako skladník na základě pracovní smlouvy ze dne [datum]. Podle textu okamžitého zrušení se měl žalobce dne [datum] dopustit zvláště hrubého porušení pracovních povinností, když měl umožnit vyvezení čtyř znehodnocených kovových boxů mimo areál zaměstnavatele, přitom neexistuje žádný vnitřní předpis, který by popisoval zákaz/metodiku činnosti, která je žalobci vytýkána a pokud tento předpis existoval, žalobce s ním nikdy nebyl v rozporu s § 305 odst. 4 ZP seznámen. Postup, který dne [datum] žalobce zvolil, je běžně užívaným postupem, který v nezměněné podobě funguje ve společnosti žalované již dlouhou řadu let, kdy se takto šetří provozní náklady na likvidaci odpadů (vyřazené kontejnery se nejprve nabízí zaměstnancům k bezplatnému odvozu). Žalobce se nikdy nesnažil jakýmkoliv pokoutným způsobem kontejnery odcizit, když na vyvezení těchto kontejnerů vystavil řádný doklad, tzv. vývozku. Vše tak proběhlo oficiální cestou, kdy předmětné kontejnery byly odvezeny standardně přes vrátnici. Žalobci byl daný postup vytknut jeho nadřízeným téhož dne, kdy žalobce okamžitě zajistil, aby kontejnery byly dovezeny, což se stalo hned den následující ([datum]). Žalobce namítl, že se nedopustil žádného jednání, které by mu bylo vnitřními předpisy nebo pokyny nadřízených zakázáno, jeho jednání není porušením pracovních povinností, a i kdyby bylo, nedosahuje za žádných okolností takové intenzity, která by odůvodňovala tak extrémní řešení, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru. O tomto svědčí také skutečnost, že k popsanému jednání došlo dne [datum] a okamžité zrušení bylo žalobci doručeno až dne [datum], tedy více než 14 dní po tvrzeném incidentu. Tato skutečnost sama o sobě ukazuje spíše na možnost skončit pracovní poměr výpovědí. 3. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] soud žalovanou v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doruční uvedeného usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která byla připojena k usnesení. Výzvu vyžadovala povaha věci, když bez vyjádření žalované nelze jednání připravit tak, aby při něm mohlo být rozhodnuto, neboť lze očekávat řadu odlišných tvrzení účastníků. Žalovaná byla poučena o tom, že nevyjádří-li se ve lhůtě stanovené soudem nebo nesdělí, jaký závažný důvod jí v tom brání, má se za to, že nárok, který je žalobcem uplatňován, uznává a soud rozhodne podle § 153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání. 4. Dne [datum] bylo shora uvedené usnesení a žaloba doručeny žalované do datové schránky. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30 denní lhůtě, která marně proběhla dnem [datum]. 5. Soud má za splněné všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalovaná nereagovala ve smyslu výzvy k vyjádření, ačkoliv byla o následcích tohoto opomenutí řádně poučena. Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle § 114b o.s.ř. znamená založení procesního stavu, že žalovaná žalobou uplatněný nárok uznala, a to bez ohledu na to, zda je též uznává„ ve skutečnosti“. Soud na základě tohoto uznání rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír podle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobce uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně; b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6). 6. V posuzované věci se jedná o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. 7. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. za to, že žalovaná uznala nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. 8. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud nenařizoval podle § 153a odst. 4 o. s. ř. jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal úspěšnému žalobci, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] podle § 9 odst. 3 písm. a), sestávající z částky [částka] za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 písm.a), d) a. t. (převzetí zastoupení, písemné podání – žaloba) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po [částka] podle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši [částka], celkem [částka]. Předžalobní upomínka byla vyhotovena bez využití služeb advokáta, proto odměna za tento úkon advokátovi nenáleží, stejně tak jako odměny za další porady s klientem, když povaha sporu a skutkové okolnosti případu neodůvodňují potřebu dalších porad žalobce a jeho zástupce poté, co došlo k převzetí zastoupení (včetně první porady s klientem). Soudu do vyhlášení rozsudku nebylo známo, že by zástupce žalobce učinil další úkony právní služby, které vyúčtoval až po vyhlášení. 10. Soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o.s.ř., a to k rukám advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř..