9 C 213/2020-23 — Okresní soud v Přerově

1. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Podle žalobních tvrzení jistina pohledávky představuje žalovanou neuhrazenou zápůjčku, která jí byla převodem na bankovní účet poskytnuta [právnická osoba] [příjmení], p. l. c. (dále také jen„ původní věřitelka“), na základě smlouvy o zápůjčce ze dne [datum]. Pohledávka včetně příslušenství měla být na žalobkyni postoupena původní věřitelkou [právnická osoba] Collctions GmbH, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalovaná i přes odeslanou předžalobní výzvu doposud ničeho nezaplatila. 2. Žalovaná se z nařízeného jednání omluvila, aniž by se vyjádřila k věci samé. Soud jednal a rozhodoval při jednání v nepřítomnosti účastnic (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), za situace, kdy zástupce žalobkyně se z nařízeného jednání omluvil a žalovaná se rovněž omluvila, aniž by požádala o odročení jednání. Pro rozhodnutí ve věci samé byly dostačující listinné důkazy předložené žalobkyní. 3. Na základě obsahu spisu a žalobkyní doložených listinných důkazů byla v řízení prokázána existence smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi původní věřitelkou a žalobkyní dne [datum] (dále také jen„ smlouva o postoupení“). Na základě článku II. smlouvy o postoupení došlo k postoupení peněžitých pohledávek původní věřitelky na žalobkyni, přičemž jednotlivé postoupené pohledávky jsou podle smlouvy o postoupení specifikovány v příloze [číslo] k této smlouvě, která je vyhotovena elektronicky na CD-ROM nosiči. Předmětná příloha nebyla připojena na nosiči, ale v písemné formě, která ovšem nebyla vůbec čitelná. Ani z jiných provedených důkazů nezjistil, jaké konkrétní pohledávky byly předmětem postoupení podle smlouvy o postoupení. V řízení tedy nebylo prokázáno, že by původní věřitelka postoupila na žalobkyni pohledávku plynoucí ze smlouvy o zápůjčce, kterou měla původní věřitelka s žalovanou uzavřít dne [datum], přičemž právě takto je předmět řízení specifikován žalobními tvrzeními. Oznámení o postoupení pohledávky nebylo připojeno. Navíc žalobkyně ničeho netvrdila k posouzení úvěruschopnosti žalované. 4. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná. 6. Soud předně zkoumal aktivní legitimaci žalobkyně a dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobkyně pro toto soudní řízení není dána, neboť žalobkyně neprokázala, že se podle § [číslo] a § 1880 odst. 1 o. z. stala právní nástupkyní původní věřitelky, a to pokud jde o pohledávku plynoucí z žalobkyní tvrzené smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi původní věřitelkou a žalovanou dne [datum]. V souladu s § 1882 odst. 1 o. z. a ve spojení s ustálenou soudní praxí (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2276/06, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5458/2015) postačuje obecně k závěru o aktivní věcné legitimaci žalobce (jakožto postupníka, který v civilním řízení sporném uplatňuje právo na něj postoupené), pokud žalobce prokáže, že došlo k oznámení takového postoupení pohledávky ze strany předchozího věřitele dlužníkovi, případně že sám žalobce (či jiný postupník) dlužníkovi toto postoupení prokázal. Jak však plyne z výše uvedených závěrů, žalobkyně tyto skutečnosti předloženými listinami neprokázala, neboť z předložené smlouvy o postoupení (ani z jiných listinných důkazů) není zjistitelné, které konkrétní pohledávky byly na žalobkyni původní věřitelkou postoupeny. 7. Soud se ale dále zabýval i otázkou, zda žalobkyně, pokud by byla prokázána její aktivní legitimace, řádně a s odbornou péčí zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. 8. Soud předesílá, že otázku úvěruschopnosti žalované podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat podle § 588 o. z. z moci úřední, t.j. bez návrhu účastníků (viz rozsudek KS [obec] ze dne 14.3.2018, č.j. 8 Co 47/2018-50, nález Pléna Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 1/10 bod [číslo] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo], nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum]). K textu § 87 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru„ že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy“ soud nepřihlížel, neboť toto ustanovení je evidentně v rozporu s uvedenou Směrnicí EP a tudíž s právem Evropské unie. I když žalovaný námitku neplatnosti úvěrové smlouvy pro porušení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nevznesl, nemá jeho pasivita na povinnost soudu zabývat se touto otázkou z úřední povinnosti žádný vliv. 9. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle shora cit. ustanovení, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly (viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 47/2018. Takto uzavřená spotřebitelská smlouva by proto odporovala § 580 odst. 1 o. z. a byla by neplatná. K této neplatnosti by soud přihlédl bez návrhu podle § 588 o. z. I v tomto případě by tedy šlo o plnění na základě bezdůvodného obohacení. 10. Např. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. 11. Navíc soud upozorňuje i na procesní stránku řízení. Soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat. Poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přist