16 C 193/2022-23 — Okresní soud v Přerově

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 2. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky 1.000 Kč s příslušenstvím, kterou podle skutkových tvrzení dluží žalovaná žalobci na základě smlouvy o zápůjčce ve znění VOP uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] Malta a žalovanou, na jejímž základě měl předchůdce žalobce poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 1.000 Kč, jež se žalovaná zavázala věřiteli vrátit s poplatkem ve výši 100 Kč a s roční úrokovou sazbou 521,43 % při RPSN 14. 299,02 % nejpozději do [datum], tj. do 7 dnů. Žalovaná ale své smluvní povinnosti nesplnila, neboť dluh řádně nezaplatila. Smlouvou ze dne [datum] předchůdce postoupil pohledávku na žalobce, který nyní po žalované požaduje neuhrazenou jistinu ve výši 1.000 Kč i s příslušenstvím. 3. Soud v projednávané věci rozhodoval podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci řízení neměli proti tomuto postupu soudu námitky. 4. Žalobce je právnickou osobou mající sídlo na území Kypru, tj. v členském státu Evropské unie. Žalovaná je občanem České republiky (rovněž členského státu Evropské unie), na jejímž území má bydliště. Příslušnost (pravomoc) českých soudů k projednání a rozhodnutí sporu o spotřebitelskou půjčku pak vyplývá z kapitoly II., oddílu 4 článku 17, odstavec 1 písm. b) a článku 18 odstavec 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I. bis), podle něhož jedná-li se o půjčku, smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Poněvadž žalovaná má bydliště na území České republiky, jsou k projednání sporné věci příslušné (pravomocné) české soudy a vztahy mezi účastníky se řídí českým hmotným právem. 5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Žalobce žádným věrohodným důkazem neprokázal, že jeho právní předchůdce uzavřel s žalovanou dne [datum] (ani jindy) platnou smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v písemné formě. Žalobcem předložená formulářová smlouva neobsahuje totiž v rozporu s § 561 a § 562 o.z. podpis zástupce předchůdce žalobce. 6. I v případě, že by byla smlouva řádně za předchůdce žalobce podepsána, byla by stejně podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. absolutně neplatná, neboť žalobce ničím neprokázal, že jeho předchůdce splnil povinnost uloženou mu uvedeným ustanovením prověřit schopnost žalované poskytnutý úvěr žalobci vrátit (tzv. úvěruschopnost). Splnění této zákonné podmínky předchůdcem žalobce potažmo žalobcem musí soud zjišťovat z úřední povinnosti. 7. Žalobce ani neprokázal, že jeho právní předchůdce postoupil na něj smlouvou ze dne [datum] spornou pohledávku platně. Žalobce totiž soudu nepředložil žádnou relevantní přílohu ke smlouvě o postoupení, z níž by tato skutečnost jednoznačně vyplývala. Žalobce tak ani neprokázal svoji aktivní legitimaci ke spornému nároku. 8. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud uzavřel, že žalobce neprokázal svoji aktivní legitimaci ke spornému uplatňovanému nároku ani existenci tvrzeného nároku jak z titulu smlouvy o zápůjčce tak z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. 9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Poněvadž podle obsahu spisu procesně úspěšné žalované náklady řízení nevznikly, soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.