20 C 206/2021-25 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] a náhrady nákladů řízení s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru a žalovaný poskytnuté peněžní prostředky a jejich příslušenství v dohodnuté době nevrátil. Na základě smlouvy spotřebitelském o úvěru uzavřené prostředky komunikace na dálku tak, že žalovaný zadal své údaje a zaslal kopii občanského průkazu, akceptoval text smlouvy a uhradil ověřovací platbu ve výši [částka] převodem z účtu, poskytla žalobkyně žalovanému převodem na účet částku [částka] dne [datum]. Žalovaný měl poskytnuté prostředky vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši [částka] nejpozději dne [datum]. Žalobkyně v žalobě uvedla, že prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr na základě jím poskytnutých údajů a lustrací ve veřejně dostupných databázích. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil řádně a včas a vznikla mu proto povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 2 x [částka] (30 % z jistiny), a zároveň uhradit paušální náhradu výdajů za dvě upomínky ve výši„ 450, resp. [částka]“, a dále částku [částka] za předání pohledávky k vymáhání. Žalobkyně nyní po žalovaném požaduje nesplacenou jistinu [částka], smluvní pokutu [částka], náklady spojené s uplatněním pohledávky [částka] a poplatek za poskytnutí úvěru [částka]. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění před podáním žaloby. 2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, zůstal v řízení zcela pasivní, neplnil své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí a plnit důkazní a jiné povinnosti, tvrzený nárok žalobkyně ani jeho výši vůbec nezpochybňoval ani nerozporoval. Soud pak věc projednal a rozhodl při jednání dne [datum] v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. 3. Na základě listin, kterých se v žalobě dovolávala žalobkyně, učinil soud závěr o skutkovém stavu, že žalovaný od žalobkyně na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] uzavřené pomocí prostředků komunikace na dálku obdržel převodem na účet peněžní prostředky ve výši [částka] a zavázal se je vrátit s úrokem ve výši 39 % ročně a s poplatkem za poskytnutí úvěru [částka] (v případě včasného vrácení ve výši [částka]) do 30 dní od uzavření smlouvy, tedy ve výši [částka] (v případě včasného vrácení ve výši [částka]). Zároveň byly mezi účastníky ujednány smluvní pokuty pro případ prodlení a poplatky za upomínání. Při uzavírání smlouvy žalovaný žalobkyni zaslal kopii svého občanského průkazu a potvrdil svůj účet zasláním ověřovací platby. 4. Na základě provedených důkazů soud nevzal za prokázané, že by žalovaný žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky alespoň částečně vrátil. Dále nebylo prokázáno, že by žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě před podáním žaloby, neboť žalobkyně nedoložila žádnou odeslanou výzvu; pokud pak žalobkyně doložila tři podací lístky prokazující odeslání nějakých zásilek žalovanému, tak na žádném z podacích lístků není jako odesílatel uvedena žalovaná a nebylo prokázáno zastoupení. 5. Na zjištěný skutkový stav soud navázal právním hodnocením a dospěl k následujícím právním závěrům. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo za použití prostředků komunikace na dálku k uzavření smlouvy o úvěru (listina označená jako„ smlouva o spotřebitelském úvěru“) podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Při posuzování tohoto závazkového vztahu pak soud vycházel z toho, že se jedná o tzv. spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a násl. o. z., neboť z provedených listin nepochybně vyplývá, že smlouva byla uzavřena s žalobkyní jako s podnikatelem podle § 420 o. z. na straně jedné a s žalovaným jako spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. na straně druhé. Uplatní se zde proto zvláštní ochrana obecně poskytovaná spotřebiteli jako slabší straně a také zvláštní úprava tzv. spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ spotř. z.“). Z úpravy spotřebitelského úvěru je třeba vyzdvihnout především § 86 a § 87 spotř. z., podle kterých je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen řádně prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr (úvěruschopnost), jinak nesmí spotřebiteli úvěr poskytnout a úvěrová smlouva poskytnutá v rozporu s tímto kategorickým požadavkem je absolutně neplatná. Zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele pak není pouhou formalitou, ale poskytovatel úvěru musí úvěruschopnost posuzovat pečlivě a s odbornou péčí a veškeré od spotřebitele zjištěné údaje musí ověřit a nespoléhat se jen na spotřebitelem uvedené informace. Posouzení majetkové situace spotřebitele se pak nesmí omezit toliko na zjištění jeho příjmů, ale musí se komplexně zabývat majetkovou situací spotřebitele a jeho skutečnou možností poskytnutou částku spotřebitelského úvěru řádně splácet. Tyto okolnosti týkající se uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru a její případné neplatnosti v důsledku nedodržení podmínek poskytování úvěru musí soud v nalézacím řízení zkoumat z úřední povinnosti (nikoli jen v důsledku procesní obrany spotřebitele) a je na poskytovateli úvěru, aby tyto skutečnosti tvrdil a prokázal (k tomu viz ustálenou judikaturu, např. nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 4129/18 nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C [číslo]). 6. Soud se s ohledem na zvýšenou ochranu poskytovanou žalovanému jako spotřebiteli z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobkyně dostatečným způsobem před poskytnutím spotřebitelského úvěru zkoumala a posoudila úvěruschopnost žalovaného. K tomu žalobkyně uvedla, že posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru na základě informací uvedených žalovaným a na základě šetření ve veřejných evidencích. K prokázání těchto tvrzení žalobkyně nepředložila žádné listiny, tedy žádným způsobem neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného skutečně posuzovala. Soudu pak z vlastní činnosti známo, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy celou řadu nesplacených závazků a byly proti němu vedeny také exekuce. Soud proto musí uzavřít, že z obecných žalobních tvrzení ani z připojených listin (které neobsahují informace o zkoumání úvěruschopnosti) nelze mít za to, že by žalobkyně prokázala řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného při poskytování spotřebitelského úvěru. Žalobkyně tedy v řízení neunesla břemeno tvrzení a důkazní ke skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí, přičemž se svou neúčastí při jednání sama připravila o poskytnutí poučení a případné dodatečné lhůty k prokázání tvrzených skutečností ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Nebylo-li pak prokázáno řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru, uplatní se závěr, že k řádnému zkoumání nedošlo a smlouva o spotřebitelském úvěru je proto neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 spotř. z. a § 588 o. z. Jedná se přitom o neplatnost absolutní. 7. Nad rámec toho soud uvádí, že spotřebitelská smlouva by byla neplatná také z důvodu zcela zjevně nepřiměřených úroků. Ve smlouvě je u jistiny [částka] sjednána„ cena peněz“ v podobě úroku ve výši 39 % ročně, který za dobu trvání závazku činil [částka], nicméně za cenu peněz je nutno považovat také další platbu označenou jako poplatek za poskytnutí úvěru ve výši [částka] ([částka] v případě včasného splacení), přičemž uvedená cena peněz je požadována za pouhých 30 dní splatnosti. Nejlépe celou absurdní výši požadovaných částek ilustruje ve smlouvě samotné uvedená hodnota RPSN, která je ve výši neuvěřitelných 832 000 % (případně o něco uvěřitelnější, ale stále absurdně vysoká výše RPSN 1 916 % v případě včasného splacení). Takové podmínky společně se sjednanými smluvními pokutami a s absencí skutečného zkoumání úvěruschopnosti klientů naznačují, že žalobkyně od klientů nečeká vrácení poskytnutých prostředků ve sjednané době, ale spíše očekává neustálé placení pokut a úroků z relativně malé poskytnuté částky. Takové podmínky považuje soud za nemravné a smlouva by byla absolutně neplatná také pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. 8. Soud tedy uzavřel, že uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná. V případě neplatnosti jsou si strany ve smyslu § [číslo] odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. povinny vzájemně vrátit plnění, která si na základě neplatné smlouvy poskytly. V případě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytla žalobkyně finanční prostředky žalovanému a žalovaný je povinen tyto prostředky vrátit v poskytnuté výši. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy však žalobkyně nemá nárok na zaplacení v neplatné smlouvě sjednaných úroků, poplatku a smluvních pokut, ale má nárok jen na vrácení poskytnuté jistiny. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný žalobkyni nějaké finanční prostředky již vrátil, proto soud ve výroku I. tohoto rozsudku vyhověl podané žalobě, poku