10 C 206/2020-112 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobkyně se žalobou doručenou [název soudu] dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenství. Podle žalobkyně žalovaná částka představovala rozdíl mezi platem, který jí byl v rozhodném období vyplacen a platem, která jí správně vyplacen být měl, pokud by jí zaměstnavatel správně stanovil platový tarif. Žalobkyně žalobu zdůvodnila tím, že mezi účastníky byl založen první pracovní poměr na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], jehož součástí byl platový výměr ze dne [datum] a žalobkyně byla zařazena k výkonu práce jako pracovník v sociálních službách. Pracovní smlouva byla na dobu určitou a pracovní poměr skončil k [datum]. K novému pracovnímu poměru došlo uzavřením pracovní smlouvy ze dne [datum], jejíž nedílnou součástí byl platový výměr ze dne [datum]. Pracovní poměr skončil [datum] odchodem žalobkyně do starobního důchodu. Podle platového výměru byla žalobkyně zařazena do 5. platové třídy a 8. platového stupně. Podle žalobkyně byl ale platový tarif stanoven nesprávně, neboť jí nebyla započítána praxe. Pokud by u ní zaměstnavatel správně zohlednil započitatelnou praxi, byla by zařazena do 12. platového stupně. Podle žalobkyně byl v daném případě porušen princip stejného platového ohodnocení, neboť jiné zaměstnankyně měly platový tarif stanoven se zohledněním započitatelné praxe. Za rozhodné období od července [rok] do února [rok] jí v důsledku nesprávného platového zařazení vznikla škoda ve výši [částka], když v období od července do srpna [rok] její plat činil [částka], přestože měl správně představovat [částka], v období od září do října [rok] její plat představoval [částka], přestože správně se mělo jednat o plat ve výši [částka], v období od listopadu [rok] do prosince [rok] její plat činil [částka], přestože měl představovat částku [částka] a v období od ledna do února [rok] její plat představoval [částka], přestože měl činit 22 920. Podle žalobkyně u ní došlo k porušení principu stejného odměňování a platového ohodnocení podle ustanovení § 16 odst. 1 a § 110 odst. 1 zákoníku práce. Žalobkyně se proto obrátila na [název instituce] [název instituce] [název instituce] a žalovanou vyzvala k úhradě žalované částky předžalobní výzvou ze dne [datum]. 2. Žalobkyně po poučení ze strany soudu doplnila skutková tvrzení a označila důkazy, uvedla, že dosáhla středního odborného vzdělání bez maturity, absolvovala řadu kurzů, zlepšovala svou kvalifikaci a její započitatelná praxe s ohledem na potvrzení o zaměstnání představuje 41 let. 3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila a uvedla, že nárok neuznává. Podle žalované u žalobkyně nebyl porušen princip stejného odměňování, neboť tato zásada rovného zacházení je použitelná pouze u srovnatelných subjektů za srovnatelných podmínek. U žalobkyně byl pracovní poměr založen pracovní smlouvou ze dne [datum], jednalo se tedy o novou zaměstnankyni, u níž se odměňování řídilo platovým předpisem [číslo] [číslo] [rok], který vycházel z ust. § 6 nařízení vlády č. 341/2017. Podle tohoto ustanovení měl zaměstnavatel možnost stanovit platový tarif v rozpětí platových stupňů v případě 1. až 5. platové třídy. Proto byla žalobkyně podle těchto vnitřních předpisů jako nově nastoupivší zaměstnankyně zařazena do 5. platové třídy a 8. platového stupně. U žalobkyně nedošlo k žádné nerovnosti, zaměstnavatel postupoval podle zákona a podle právních předpisů. Podle žalované se žalobkyně srovnává se zaměstnanci, jejichž pracovní poměry byly založeny dřívějšími pracovními smlouvami (z let 1990, 1998 nebo 2008), byly to původní zaměstnankyně [příjmení] [jméno] [příjmení], které žalovaná převzala sloučením s tímto zařízením k [datum]. Jejich plat byl stanoven podle vnitřních předpisů tohoto zařízení a žalovaná nechtěla zhoršit jejich pracovní postavení. 4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl, žalovanou zavázal k doplacení odměny za práci ve výši [částka] s příslušenstvím představující zákonné úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z žalované částky od [datum] do zaplacení, výrokem II rozhodl o nákladech řízení dle procesní úspěšnosti. Soud prvního stupně dovodil, že žaloba je důvodná, neboť žalovaná při určení platového tarifu žalobkyně porušila ust. § 16 zákoníku práce, tj. zásadu rovného zacházení při odměňování zaměstnanců. Podle soudu prvního stupně v řízení bylo prokázáno, že žalovaná nezapočetla žalobkyni na rozdíl od jiných srovnávaných zaměstnankyň vykonávající stejnou práci roky odborné praxe, ač tak učinit měla, a to s odkazem na svůj vnitřní platový předpis s tvrzením, že se jedná o nový pracovní vztah. Soud prvního stupně dovodil, že vnitřní předpisy zaměstnavatele nesmí být v rozporu se zákonem či jiným právním předpisem a nesmí bezdůvodně znevýhodňovat zaměstnance před ostatními zaměstnanci vykonávajících stejnou práci srovnatelné složitelnosti, odpovědnosti a namáhavosti konané ve stejných nebo obdobných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Proto je požadavek žalobkyně na doplatek mzdy důvodný, žalobkyně nebyla na rozdíl od jiných zaměstnankyň žalované vykonávající stejnou práci, stejné náročnosti, zařazena do vyššího platového stupně, když jí nebyla započtena odborná praxe. Tím, že žalovaná pominula započitatelnou praxi, se podle soudu dopustila vůči žalobkyni nerovného zacházení. 5. Žalovaná s rozhodnutím soudu prvního stupně nesouhlasila, rozhodnutí napadla odvoláním, ve kterém namítala, že institut rovnosti nelze chápat paušálně. Tato zásada je uplatnitelná za srovnatelných podmínek, podle žalované se daném případě srovnávají nesrovnatelní zaměstnanci, neboť žalobkyně byla zaměstnankyní, u níž byl založen pracovní poměr nově v roce [rok] a nelze ji proto srovnávat se zaměstnankyněmi, které k žalované přešly po sloučení k [datum]. Podle žalované k žádnému nerovnému zacházení nedošlo. Žalobkyně znala platové podmínky žalované před svým nástupem a uzavřením pracovní smlouvy. Pokud by [název soudu] shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správné, bude to diskriminační vůči jiným zaměstnancům žalované, kteří u žalované nastoupili po [datum]. Proto se žalovaná odvoláním domáhala změny rozhodnutí soudu prvního stupně tak, aby [název soudu] žalobu v celém rozsahu zamítnul. 6. Naopak žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že odvolání není důvodné, podle žalobkyně v řízení bylo nepochybně prokázáno nerovné zacházení v odměňování zaměstnanců a rozdílný přístup žalované k odměňování zaměstnanců, kteří vykonávali stejnou práci za srovnatelných podmínek. Žalobkyně i nadále trvala na tom, že byla při odměňování ze strany žalované znevýhodněna, neboť při stanovení platového tarifu jí nebyla zohledněna započitatelná praxe, ač tak učiněno být mělo, neboť u jiných zaměstnanců praxe započítána byla. Podle žalobkyně v případě žalované byla výše platu de facto odvislá od délky pracovního poměru mezi účastníky a podle žalobkyně se v žádném případě nejedná o zákonný a důvodný parametr platového tarifu. 7. Krajský soud jako soud odvolací podle § 10 odst. 1 o. s. ř. z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející v souladu s ust. § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1, odst. 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 8. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. 9. Podle ustanovení § 110 odst. 1 zákoníku práce za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. 10. Podle § 110 odst. 2 zákoníku práce stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. 11. Podle § 122 odst. 1 zákoníku práce plat určuje zaměstnanci zaměstnavatel, není-li v odstavci 2 stanoveno jinak, a to podle tohoto zákona, nařízení vlády vydaného k jeho provedení podle § 111 odst. 2, § 112 odst. 2, § 123 odst. 6, § 128 odst. 2 a § 129 odst. 2 a v jejich mezích podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu. Plat není možné určit jiným způsobem v jiném složení a jiné výši, než stanoví tento zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. 12. Podle § 123 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci přísluší platový tarif stanovený pro platovou třídu a platový stupeň, do kterých je zařazen, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak. 13. Podle § 123 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel zařadí zaměstnance do platové třídy podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě a v jeho mezích na něm požadovaných nejnáročnějších prací. 14. Podle § 123 odst. 3 zákoníku práce zaměstnavatel zařadí vedouc