12 C 141/2023-25 — Okresní soud v Přerově

1. V souladu s ustanovením § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), bylo vyhotoveno tzv. zkrácené odůvodnění obsahující toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, jelikož se v posuzovaném případě jedná o rozsudek, proti němuž není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 3 416 Kč (jistina 3 000 Kč, smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky vyčíslená za období od [datum] do dne podaní žaloby na částku 228 Kč, poplatek 188 Kč za poskytnutí úvěru), nákladů ve výši 4 778 Kč spojených s uplatněním pohledávky, úroku ve výši 15 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, úroku ve výši 39 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do [datum] a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru, na základě které měla žalobkyně dne [datum] poskytnout žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč. 3. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek v ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně svoji neúčast u jednání omluvila a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. 4. Na základě provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. V řízení bylo prokázáno, že dne [datum] byla z účtu žalobkyně připsána na účet žalovaného částka 3 000 Kč, jakož i to, že žalobkyně dne [datum] odeslala žalovanému doporučený dopis obsahující výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do [datum]. 5. V řízení naopak nebylo prokázáno, že by žalovaný podepsal či jinak vyjádřil svoji vůli požívat práv a být vázán povinnostmi obsaženými v listině označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru. Na předmětné listině je v části vyhrazené pro podpis žalovaného toliko strojově čitelným písmem uvedeno, že listina (elektronický dokument) měla být žalovaným podepsána digitálně. Takovému způsobu projevu vůle ze strany žalovaného ovšem neodpovídá žádné z žalobních tvrzení a současně z ostatních provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaný tímto způsobem vyjádřil svůj souhlas s obsahem předmětného dokumentu. Žalobkyně konkrétní způsob uzavření smlouvy přitom neučinila ani předmětem žalobních tvrzení, v důsledku čehož projev vůle žalovaného neprokazuje ani tzv. ověřovací platba ve výši 1 Kč, neboť ta měla sloužit dle tvrzení žalobkyně pouze k ověření totožnosti žalovaného, nikoliv jako projev vůle žalovaného s obsahem konkrétního dokumentu. V řízení rovněž nebylo prokázáno, že by žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dříve než předžalobní upomínkou (k ostatním upomínkám žalobkyně nedoložila doklady o jejich odeslání), ani to, že by žalovaný na žalobou uplatněné nároky, byť i částečně, něčeho uhradil; takovou skutečnost ostatně žalovaný po celou dobu řízení ani netvrdil. 6. Z hlediska právního posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení stran konkrétního způsobu uzavření smlouvy mezi účastníky, a tudíž neunesla ani důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že by s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný jakkoliv projevil vůli být vázán obsahem tvrzené smlouvy. Soud nijak nezpochybňuje používání rozličných forem elektronické (distanční) kontraktace, nicméně užije-li žalobkyně takový způsob uzavření smlouvy, musí si být rovněž vědoma procesních břemen, jež jsou s tímto typem uzavírání smluv spojena. 7. V řízení naopak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, žalovaný neprokázal (ani netvrdil), že by žalobkyni dosud něčeho uhradil, soud tudíž tento vztah mezi stranami právně kvalifikoval dle § 2993 o. z. jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně a přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 3 000 Kč. Žalobkyni v souladu s § 1958 odst. 1 a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. náleží i právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, neboť žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky (k vydání bezdůvodného obohacení) poprvé až předžalobní upomínkou, v níž stanovila žalovanému lhůtu k úhradě dluhu do [datum], od následujícího dne, tj. od [datum] je tudíž žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení. 8. Ve zbylé části soud pro neunesení procesních břemen zamítl žalobu v rozsahu nároků žalobkyně, které nepředstavují žalovaným nevrácené bezdůvodné obohacení (výrok II. písm. a) - c)), neboť žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o úvěru, z níž tyto nároky dle žalobních tvrzení vyplývají. Soud rovněž zamítl nárok na zaplacení úroku z prodlení za období předcházející počátku prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení (výrok II. písm. d)). 9. Žalobkyně se omluvila z jednání, u něhož jí mohlo být poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., k čemuž soud pro úplnost sděluje, že nemohl-li poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání či poskytovat dodatečnou lhůtu k splnění těchto procesních povinností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2848/10). 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, dle obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly.