9 C 130/2023-21 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 7 090 Kč s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. [právnická osoba] (dále též„ původní věřitel“), uzavřela se žalovaným distančním způsobem prostřednictvím webového portálu [webová adresa] dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž mu poskytla úvěr ve výši 6 000 Kč, aniž by byl sjednán úrok. Žalovaný se zavázal splatit tento úvěr do [datum]. Současně stvrdil žalovaný, že se seznámil s obchodními podmínkami původního věřitele. Žalovaný čerpal úvěr téhož dne, tehdy [datum] poukázáním částky 6 000 Kč na jím uvedený bankovní účet. Jelikož ovšem žalovaný uvedenou částku nevrátil, vznikl původní věřitelce též nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % ze splatné jistiny úvěru, a to za každý den prodlení, jak vyplývá z podmínek úvěru a zároveň nárok na zaplacení paušální náhrady výdajů spojených s uplatněním pohledávky podle sazebníku. Pohledávka za žalovaným byla postoupena původní věřitelkou rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] [datum] na žalobkyni s tím, že k postoupení této pohledávky došlo na základě dílčí smlouvy o postoupení pohledávek dne [datum]. Žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení nesplacené jistiny ve výši 6 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 990 Kč (tj. ve výši 0,1 % denně z částky 6 000 Kč za dobu od [datum] do [datum]), nákladů na upomínání ve výši 100 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 318,70 Kč, tj. ve výši zákonného úroku z částky 6 000 Kč za dobu od [datum] do [datum]), a náklady na mimosoudní vymáhání ve výši 217 Kč. Žalovaný ke dni podání žaloby neplnil na svém dluhu ničeho. 2. Na základě provedeného dokazování (zejména ze smlouvy o úvěru, obchodních podmínek, smlouva o postoupení pohledávky, sazebníku a oznámení od odstoupení od smlouvy) má soud za zjištěný následující skutkový stav. [právnická osoba] uzavřela se žalovaným distančním způsobem prostřednictvím webového portálu [webová adresa] dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž mu poskytla úvěr ve výši 6 000 Kč, aniž by byl sjednán úrok. Žalovaný se zavázal splatit tento úvěr do [datum]. Současně stvrdil žalovaný, že se seznámil s obchodními podmínkami původního věřitele. Jelikož ovšem žalovaný uvedenou částku nevrátil, vznikl původní věřitelce též nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % ze splatné jistiny úvěru, a to za každý den prodlení, jak vyplývá z podmínek úvěru a zároveň nárok na zaplacení paušální náhrady výdajů spojených s uplatněním pohledávky podle sazebníku. Pohledávka za žalovaným byla postoupena původní věřitelkou rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] [datum] na žalobkyni s tím, že k postoupení této pohledávky došlo na základě dílčí smlouvy o postoupení pohledávek dne [datum]. Předžalobní výzvou ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do [datum]. Doposud se tomu tak nestalo a žalovaný ničeho nezaplatil. 3. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 5. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 6. V projednávané věci má soud za to, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Žalobkyně je„ licencovaným“ poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, jak vyplývá z výpisu z rejstříku nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Žalovaný je podle povahy kontraktu a okolností případu spotřebitelem. 7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do [datum], věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Pouhý (písemný) souhlas žalovaného s vyžádáním si těchto údajů nepostačuje k tvrzení, že byla úvěruschopnost žalovaného úvěrující společností posouzena. 8. U posouzení úvěruschopnosti žalovaného ovšem žalobkyně nepostupovala řádně a s veškerou obezřetností, a zřejmě tak nepostupovala v souladu se zákonnými i smluvními ustanoveními a při posuzování bonity dlužníka a neučinila žádné kroky, které v těchto případech lze rozumně očekávat. Není totiž vůbec zřejmé, jakým způsobem ověřila příjmy a výdaje žalovaného jako posuzovaného, jeho celkové majetkové poměry apod. Přitom posouzení úvěruschopnosti u žalovaného jak spotřebitele je nezbytným předpokladem sjednání smlouvy o úvěru. 9. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle shora cit. ustanovení, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly (viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 47/2018. Takto uzavená spotřebitelská smlouva by proto odporovala § 580 odst. 1 o. z. a byla by neplatná. K této neplatnosti by soud přihlédl bez návrhu podle § 588 o. z. I v tomto případě by tedy šlo o plnění na základě bezdůvodného obohacení. 10. Např. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. 11. Navíc soud upozorňuje i na procesní stránku řízení. Soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat. Poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné