9 C 60/2021-102 — Okresní soud v Přerově

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. [číslo] zapsaného pro katastrální území a obec Přerov, nově vzniklého z původního pozemku parc. [číslo] zapsaného pro katastrální území a obec Přerov, a to oddělením podle geometrického plánu [číslo] vyhotoveným a ověřeným Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum] (výrok I.) a dále žalované uložil zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 42.026 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná s tím, že okresní soud opřel odůvodnění mimo jiné o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Čerpá z něj při výkladu pojmu nepoctivé držby. Soud přitom přehlédl, že Nejvyšší soud není zcela striktní, pokud jde o vymezení právního pojmu nepoctivé držby ve smyslu § 1095 o. z. Nejvyšší soud v rozsudku uvádí, že„ nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně, nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o. z.)“. Z gramatického a logického výkladu této věty tedy plyne, že dovolací soud pro naplnění pojmu„ nepoctivý úmysl“ připouští i jiné možnosti, než jak je dovodil okresní soud. Odvolatelka je přesvědčena, že v posuzovaném případě držba žalobkyně či jejích právních předchůdců nebyla poctivá, pokud se vůbec jednalo o držbu. Okresní soud dále dovodil, že žalobkyně pro případ nabytí vlastnického práva v důsledku mimořádného vydržení splnila nutnou podmínku dvacetileté vydržecí doby. Dle soudu totiž svědčí vydržecí doba všech právních předchůdců – vlastníků předmětného pozemku, mezi něž okresní soud zahrnuje nejen [právnická osoba], ale též [právnická osoba] V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, jehož závěrů se okresní soud dovolává, se však v podkapitole„ k započtení doby držby předchůdce, který již splnil podmínky vydržení ve prospěch jeho nástupce“ uvádí„ námitka …, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno: Nabyl-li někdo vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedícího s nabytým pozemkem, jehož držby se chopil spolu s držbou pozemku skutečně do vlastnictví nabytého, započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže ten již sousední pozemek vydržel … lze uzavřít, že do vydržecí doby pro řádné tak mimořádné vydržení se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení a nestal se tak vlastníkem věci“. Dovolací soud tedy vylučuje, aby osoba, která tvrdí mimořádné vydržení vlastnického práva, ve svůj prospěch započítala dobu trvání vlastnictví předcházejícího vlastníka. Z právní úvahy okresního soudu, jak je předestřena v odůvodnění napadeného rozsudku přitom plyne, že soud považuje již právního předchůdce žalobkyně [právnická osoba] za vlastníka pozemku. Jestliže byla [právnická osoba] vlastníkem pozemku, nelze dobu, po kterou tento pozemek vlastnila, započíst ve prospěch žalobkyně pro účely mimořádného vydržení. V bodě 57 soud vyvrací„ námitku odvolatelky“, že na pozemek lze nahlížet jako na veřejný statek. Soud má zřejmě na mysli důkazně podložené tvrzení odvolatelky, že pozemek byl součástí státní rezervy na základě nařízení vlády. Již toto zahrnutí předmětného pozemku do státní rezervy bylo projevem vůle vlastníka pozemku, přičemž toto zahrnutí znamenalo právním předpisem předpokládaný způsob nakládání s pozemkem ze strany státu. Zahrnutí pozemku do rezervy na základě právního předpisu, publikovaného ve Sbírce zákonů, je totiž specifickým a charakteristickým způsobem nakládání se státními pozemky. Způsob, jakým se s tímto důkazem soud vypořádal, proto odvolatelka nepovažuje za správný. Odvolatelka má na rozdíl od soudu za to, že zahrnutí pozemku do rezervy na základě zvláštního předpisu prokazuje, že stát jako zapsaný vlastník nakládá s pozemkem jako s vlastním. Vedle toho byl pozemek pronajat na základě nájemní smlouvy. Samozřejmě byla žalovaná zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník. Je proto nutno odmítnout úvahy soudu, kdy se k rozsáhlé argumentaci žalované na obranu svého vlastnictví na několika řádcích v zásadě pouze obecně uvádí, že stát neměl věcně právní vztahy v předmětné oblasti uspořádané dlouhodobě. Dle přesvědčení odvolatelky jsou hranice vlastnického práva vymezeny ústavním pořádkem a odvolatelka z nich při výkonu vlastnického práva nijak nevybočila ani nevybočuje. Současně při nakládání s pozemkem postupovala dle zákona č. 219/2000 Sb. Pokud má být svého vlastnického práva zbavena ve prospěch třetí osoby, soud se měl v rozsudku věnovat tomu, v čem konkrétně odvolatelka při výkonu svého práva pochybila. Obecné konstatování uvedené v bodě 56 rozsudku není dostačující vzhledem k důsledkům, kterým je pozbytí práva odvolatelky. Soud měl zvážit argumenty odvolatelky o nakládání s pozemkem a vzít v úvahu také sílu a právní význam knihovního zápisu. Skutečnost, že občanský zákoník připouští možnost mimořádného vydržení, neznamená, že soud ve sporu o vlastnické právo jednoznačně upřednostní argumenty pro vznik vlastnictví v důsledku mimořádného vydržení před argumenty ve prospěch ochrany zaknihovaného vlastnictví. Dle rozsudku však soud v podstatě všechny argumenty žalované upozadil ve prospěch argumentu žalobkyně, případně se jimi nezabýval. Soud nevyhodnotil skutečnost, že z potvrzení o dražbě areálu v roce 2003 plyne nabytí vlastnického práva pouze k nemovitostem taxativně označených v tomto potvrzení, přičemž mezi těmito nemovitostmi není uveden pozemek, jež je předmětem sporu. Nabyvatel na základě dražby proto věděl, že mu pozemek nenáleží. O tom svědčí i skutečnost, že v řízení nebylo tvrzeno či dokonce prokázáno, že by žalobkyně či její předchůdci za pozemek zaplatili. Na místo toho soud opakovaně akcentuje, že se předmětný pozemek nachází pod oplocením. Tato skutečnost však nemůže být pro posouzení vlastnického práva rozhodující. Soud v závěru řízení vyzval žalovanou, aby prokázala nepoctivý úmysl žalobkyně a jejich právních předchůdců, což znamená prokázat žalující straně subjektivní myšlenky několik desítek let staré.„ Nepoctivý úmysl“ totiž soud definoval jako úmyslné nemorální držení pozemku, což spadá do kategorie subjektivní, kdy takto pojatý nepoctivý úmysl lze stěží prokázat v současnosti, hluboko do minulosti je to prakticky nemožné. Sám soud v bodě 48 vylučuje nepoctivý úmysl u žalobkyně či jejích právních předchůdců. Soud přitom rezignoval na možnost jiného výkladu pojmu nepoctivý úmysl, jak toto připouští Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Soud se nevypořádal ani s tím, že žalobkyně či právní předchůdce za pozemek nikdy nezaplatili, ačkoliv v tom odvolatelka spatřuje nepoctivý úmysl, jak toto soudu k jeho výzvě sdělila (srov. též sp. zn. 22 Cdo 1241/2022:„ …Nebylo tvrzeno, že by žalobce či jeho rodiče zaplatili částku odpovídající výměře obou pozemků. Vzhledem k těmto okolnostem není úvaha o tom, že žalobce pozemek držel v nepoctivém úmyslu, protože věděl, že drží bez důvodu i to, co nekoupil, zjevně nepřiměřená“. V bodě 44 rozsudku přitom soud sám k absenci zaplacení uvádí, že„ naopak ve všech ostatních případech, kdy zjevný nepoctivý úmysl chybí, se mimořádné vydržení připustí. Taktomu bude například i v případě koupě pozemků, jež bude kupujícím zaplacen, ale převod vlastnického práva nebude následně vložen do katastru nemovitostí“. Soud se nevypořádal ani s tím, že žalobkyně měla zájem pozemek od odvolatelky odkoupit (a tedy se logicky nemohla považovat za vlastníka). Žalovaná tak navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu. 3. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že žalovaná opakovaně tvrdí, že držba pozemku označeného geometrickým plánem [číslo] jako pozemek p. [číslo] v k. ú. [obec] nebyla poctivá. Napadá, že okresní soud se měl nedostatečně vypořádat s pojmem„ nepoctivé držby“. Žalobkyně konstatuje jednak, že k mimořádnému vydržení se poctivá držba nevyžaduje, a dále pak že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, přičemž důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu tížilo žalovanou, která vydržení popírala a důkazní břemeno neunesla. Nutno akcentovat, že i dle rozsudku NS ČR sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 se zde kritéria uvedená v ustanovení § 992 odst. 1 o. z. (dříve v § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.) neuplatní. Pokud žalovaná v odvolání uvedla, že„ dovolací soud vylučuje, aby osoba, která tvrdí mimořádné vydržení vlastnického práva, ve svůj prospěch započítala dobu trvání vlastn