Okresní soud Plzeň-sever 25 C 154/2026-17 – Náklady řízení

Žalobou podanou u zdejšího soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 45 746,81 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpané prostředky vrátit a zaplatit sjednané úroky a další smluvní plnění. Protože žalovaný svůj závazek podle tvrzení žalobkyně řádně a včas nesplnil, byla pohledávka původního věřitele postoupena žalobkyni. Žalovaná částka se podle žalobkyně skládala z částky 28 000 Kč označené jako nesplacená jistina a částky 17 746,81 Kč představující nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal pasivní. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž se jeho souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , právnická osoba, . smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou 12 měsíců se splatností úvěru do , datum, , a stanovila měsíční platbu ve výši 3 965 Kč. Výpůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 12 % ročně, a roční procentní sazba nákladů činila 194,78 %. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 17 746,81 Kč. Při čerpání částky 28 000 Kč se splatností 12 měsíců měla celková částka splatná spotřebitelem činit 45 746,81 Kč.4. Žalovanému byla dne , datum, na jeho bankovní účet poskytnuta částka 28 000 Kč, na kterou dle tvrzení žalobkyně neuhradil ničeho. Ke dni postoupení pohledávky se tak žalovaná částka skládá z nesplacené jistiny ve výši 28 000 Kč a nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 17 746,81 Kč, tj. celkem 45 746,81 Kč.5. Žalobkyně dále tvrdila, že právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalovaný měl být prověřen v databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a EUCB. Podle žalobkyně původní věřitel dostatečným způsobem prověřoval úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně však nepředložila konkrétní výstupy z označených databází ani doklady objektivně prokazující příjmy, výdaje, další závazky a způsob plnění dosavadních dluhů žalovaného. Není tak možné prověřit, zda registry skutečně prověřil, s jakým výsledkem a jak se tento výsledek promítl do posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr zatížený vysokými náklady. Samotné tvrzení o řádném prověření žalovaného ve výše uvedených databázích nepovažuje soud za dostačující.6. Pohledávka původního věřitele byla postoupena žalobkyni. Oznámením ze dne , datum, byl žalovaný informován o postoupení pohledávky a současně vyzván k jejímu zaplacení ve lhůtě tří dnů. Téhož dne byla vyhotovena předžalobní výzva. Z potvrzení o podání doporučené zásilky soud zjistil, že předžalobní výzva byla dne , datum, podána k poštovní přepravě na adresu bydliště žalovaného.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Povinnost poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele nelze splnit pouhým zaznamenáním údajů sdělených žadatelem, převzetím jeho prohlášení o schopnosti úvěr splácet nebo obecným tvrzením, že byl prověřen v úvěrových registrech. Poskytovatel musí vycházet z dostatečných, spolehlivých a objektivně ověřených informací a musí být schopen doložit, jaké konkrétní údaje o příjmech, výdajích, závazcích a způsobu plnění dosavadních dluhů spotřebitele zjistil a jak je před poskytnutím úvěru vyhodnotil. Nejvyšší soud deklaroval, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, přičemž na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že spotřebitel není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).12. V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy spolehlivě ověřila příjem a výdaje žalovaného. Nebylo prokázáno ani zjištění skutečných životních a bytových nákladů, jeho dalších závazků, výše jejich splátek a způsobu plnění dosavadních dluhů. Konkrétní výsledky tvrzených lustrací v registrech nebyly předloženy a z provedených důkazů nelze zjistit, jaké údaje původní věřitel získal ani jak je vyhodnotil. To je významné také s ohledem na rizikovost poskytnutého úvěru, jehož RPSN činí 194,78 % a poplatek za poskytnutí částku 17 746,81 Kč.13. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, neboť z výsledku provedeného posouzení nemohlo bez důvodných pochybností vyplývat, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Smlouva je proto podle § 87 odst. 1 citovaného zákona neplatná a soud k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu. Důsledkem je, že poskytovateli nenáleží poplatek za poskytnutí úvěru a žalovaný je povinen vrátit pouze dosud nevrácenou část skutečně poskytnuté jistiny. Tomu odpovídá i konstantní judikatura, podle které poskytovatel při neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost nemá nárok na sjednané úroky a poplatky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).14. Soud nad rámec uvedeného dospěl rovněž k závěru, že smlouva je jako celek absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Za poskytnutí částky 28 000 Kč bylo sjednáno RPSN ve výši 194,78 % a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 17 746,81 Kč, který odpovídá 63 % z poskytnuté jistiny za rok. Žalovaný tak měl za jeden rok zaplatit celkem 45 746,81 Kč, tedy vedle jistiny dalších 17 746,81 Kč. Takto sjednaná úplata představuje mimořádný a ničím dostatečně neodůvodněný nepoměr mezi plněním poskytovatele a povinnostmi spotřebitele. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala žádné individuální okolnosti či mimořádné konkrétní náklady, které by takto vysokou cenu úvěru ospravedlňovaly.15. S dobrými mravy je zpravidla v rozporu taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaná sazba RPSN 194,78 % tuto hranici zjevně překračuje. Nejde pouze o nevýhodnost či vyšší cenu nezajištěného spotřebitelského úvěru, ale o extrémní úplatu způsobilou prohlubovat finanční obtíže spotřebitele a odporující základním zásadám poctivého obchodního styku.16. Ujednání o úplatě nelze od ostatního obsahu smlouvy oddělit, neboť úplatnost a konkrétní výše odměny představovaly podstatnou hospodářskou součást zamýšleného úvěrového vztahu a z obsahu smlouvy nevyplývá, že by původní věřitel smlouvu uzavřel bez nároku na takto sjednané výnosy. Smlouva je proto neplatná jako celek. Tento důvod neplatnosti obstojí samostatně vedle neplatnosti podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.17. V důsledku neplatnosti smlouvy je právním důvodem povinnosti žalovaného vrátit přijaté peněžní prostředky vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Žalovaný přijal částku 28 000 Kč a neuhradil ničeho. Bezdůvodné obohacení žalovaného představuje částku 28 000 Kč. Soud proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl.18. Výzva k plnění ze dne , datum, obsahovala třídenní lhůtu k plnění. Dne , datum, byla podána k poštovní přepravě na adresu žalovaného a v souladu s § 573 o. z. mohla být doručena nejdříve třetí pracovní den od jejího odeslání, tj. dne , datum, . Třídenní lhůta tak uplynula dne , datum, . Žalovaný byl proto od , datum, v prodlení s vrácením částky 28 000 Kč. Soud mu z tohoto důvodu uložil zaplatit vedle uvedené částky také zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně od , datum, do zaplacení podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.19. Ve zbývající části nebyla žaloba důvodná. Z žalované částky 45 746,81 Kč lze žalobkyni přiznat pouze dosud nevrácenou část skutečně poskytnuté jistiny ve výši 28 000 Kč. Rozdíl ve výši 17 746,81 Kč představuje plnění, které žalobkyni z neplatné smlouvy nenáleží, tj. poplatek za poskytnutí úvěru. Nedůvodný je rovněž požadavek na zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 45 746,81 Kč od , datum, do , datum, , neboť žalovaný v tomto období ještě nebyl v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, ani požadavek na úrok z prodlení ve výši 12 % z částky 17 746,81 Kč od , datum, do zaplacení, neboť v tomto rozsahu žalobkyni žádná jistina nenáleží. Soud proto žalobu v rozsahu vymezeném ve výroku II. zamítl.20. V dané věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz a soud pokračoval v řízení. Z žalované částky 45 746,81 Kč činí soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, částku 2 288 Kč. Žalobkyně při podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zaplatila soudní poplatek ve výši 1 830 Kč. Soud jí proto podle položky 2 bodu 2 Sazebníku uložil doplatit rozdíl ve výši 458 Kč na účet Okresního soudu , adresa, -sever, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 031,36 Kč, přičemž tato částka představuje 22 % z jejich celkové výše 4 688 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 2 288 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 45 746,81 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně, tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně byla žalovanému uložena podle § 149 odst. 1 o. s. ř.22. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.