18 C 171/2021-103 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobce se žalobou doručenou k podepsanému soudu dne 22. 4. 2021 domáhal po žalovaném zaplacení částky 15 637 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že žalovaný byl zaměstnán u žalobce na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 2. 5. 2017, pracovní poměr byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru, neboť žalovaný neomluveně zmeškal pracovní směny v období od 30. 9. 2020 – 9. 10. 2020, v době od 14. 10. 2020 – 17. 10. 2020 a v době od 19. 10. 2020 – 28. 10. 2020. V souvislosti s ukončením pracovního poměru pak vznikla zaměstnavateli pohledávka vůči žalovanému ve výši 15 637 Kč z titulu přečerpané dovolené - dle interního předpisu žalobce za každou neomluveně zmeškanou směnu se dovolená krátí o dva dny. Žalovaný tedy pozbyl nárok za již vyplacenou náhradu mzdy za čerpanou dovolenou v lednu 2020 za 1 den ve výši 1 592 Kč, v únoru 2020 za 2 dny ve výši 3 186 Kč, v dubnu 2020 ve výši 1 625 Kč, v květnu 2020 ve výši 3 262 Kč za 2 dny, v červnu 2020 za 1 den ve výši 1 624 Kč, přičemž zaměstnavatel byl povinen za žalovaného odvádět zdravotního pojištění z minimální mzdy až do skončení pracovního poměru ve výši 2 893 Kč za měsíc říjen 2020 a částku 1 455 Kč za měsíc listopad 2020. Dlužnou částku v celkové výši 15 637 Kč žalovaný do současné doby neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud rozhodl ve věci bez přítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o.s.ř., když žalobce se k jednání omluvil a souhlasil s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, žalovaný se k jednání, ke kterému byl včas a řádně obeslán, bez omluvy nedostavil. <i>4. Podle § 109 odst. 1 zák. práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Podle odst. 2 téhož ustanovení mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.</i> <i>5. Podle § 212 odst. 1 zák. práce zaměstnanci, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, přísluší dovolená za kalendářní rok, popřípadě její poměrná část, jestliže pracovní poměr netrval nepřetržitě po dobu celého kalendářního roku. Za odpracovaný se považuje den, v němž zaměstnanec odpracoval převážnou část své směny; části směn odpracované v různých dnech se nesčítají.</i> <i>6. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 7. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná a vyhověl jí. Soud měl za prokázané, že žalovaný byl v pracovním poměru u žalobce, tento pracovní poměr trval do20. 11. 2020, což bylo prokázáno jak pracovní smlouvou, tak okamžitým zrušením pracovního poměru. Žalovaný čerpal po dobu pracovního poměru, kalendářního roku 2020 dovolenou, na kterou mu nevznikl nárok vzhledem ke skutečnosti, že jeho nepřítomnost v práci, prokázaná docházkovými listy, zápisy z jednání o neomluveném zmeškání práce byla posouzena jako neomluvené zameškání práce, proto mu vznikla povinnost vrátit neoprávněně přijatou náhradu mzdy za čerpanou dovolenou v rozsahu 7 dní a dále je povinen vrátit zaměstnavateli částky, které za něj uhradil z titulu zdravotního pojištění, což bylo prokázáno organizační normou č. ON .1.020 a předloženými vyúčtováními mzdy za leden až listopad 2020. Žalovaný v řízení netvrdil, ani neprokazoval, že by ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu dluh neexistoval, proto mu soud tuto povinnost uložil včetně povinnosti zaplatit úroky z prodlení s odkazem na § 1970 o.z., když výše úroků je v souladu s nař. vl. č. 351/2013 Sb., neboť žalovaný do současné doby svůj dluh nesplnil a jeho prodlení stále trvá. 8. O nákladech řízení soud rozhodoval ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že úspěšnému žalobci přiznal vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Jejich výše je představována jednak zaplaceným soudním poplatkem v částce 800 Kč odměnou advokáta za 2 úkony právní služby po 1 500 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – podání žaloby) odměnou advokáta ve výši jedné poloviny za jednoduchou výzvu k plnění ve výši 750 Kč dle § 11 odst. 2 písm. h) vyhl č. 177/96 Sb. ve spojení s § 142a o.s.ř. náhradou jeho hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 300 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. s ohledem na skutečnost, že zástupce žalobce je plátcem DPH, zvyšují se dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení o DPH vypočtenou z odměny zástupce za zastupování a z náhrad hotových výdajů, neboť tuto částku je zástupce povinen odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by soud ve smyslu § 150 o.s.ř. výjimečně nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, zjištěny ani tvrzeny nebyly. Ze všech těchto důvodů tedy soud uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7 152,50Kč. 9. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší