24 C 35/2019-132 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 3 543,37 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, a to zčásti kapitalizovaným (do 1.9.2017, tj. do doby postoupení pohledávky). Svůj návrh odůvodnil tím, že jeho právní předchůdce [právnická osoba] uzavřel s žalovanou smlouvu o běžném účtu vedeném pod [číslo] jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] V důsledku porušení závazků žalované vznikl na běžném účtu záporný zůstatek, který žalovaná ani přes upomínky právního předchůdce žalobce nevyrovnala, proto byla pohledávka [právnická osoba] dne 2.5.2017 převedena na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků. Pohledávka za žalovanou byla žalobci postoupena smlouvou ze dne 29.8.2017, účinnou od 1.9.2017, přičemž ke dni postoupení činila pohledávka za žalovanou 3 543,37 Kč na jistině a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 149,38 Kč. Žalovaná ke dni podání žaloby svůj dluh vůči žalobci neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě ani přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Soud rozhodl věc bez nařízení jednání, v souladu s § 115a občanského soudního řádu, neboť byly splněny veškeré zákonem předpokládané podmínky pro tento postup. 4. Soud se s ohledem na cizí státní příslušnost žalované a bydliště na území Rumunska nejprve ve věci zabýval svojí mezinárodní příslušností, přičemž dospěl k závěru, že tato je ve smyslu ust. čl.3 bod 1. a čl. 5 bod 1. Nařízení Rady ES č. 44/2001 Sb., o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dána. 5. Aktivní legitimace žalobce byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29.8.2017. 6. Z rámcové smlouvy o finančních službách ve spojení se smlouvou o účtu ze dne 1.9.2016 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce vedl na základě uvedené smlouvy pro žalovanou účet č. [bankovní účet], přičemž k uvedenému účtu nebyl zřízen povolený debet. Součástí smlouvy bylo ujednání o vydání platební karty Visa Classic s určenými limity. 7. Výpisy z účtu žalované bylo zjištěno, že od 2.5.2017 měla žalovaná na svém účtě vedeném právním předchůdcem žalobce záporný zůstatek ve výši 3 543,37 Kč, za období do 1.9.2017 činily z dlužné částky úroky z prodlení 149,38 Kč. 8. Z výpovědi smlouvy o sporožirovém účtu ze dne 2.5.2017 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce vypověděl žalované smlouvu o sporožirovém účtu z důvodu vzniku nepovoleného záporného zůstatku, k jehož úhradě byla několikrát bezúspěšně vyzvána. Zároveň právní předchůdce žalobce odstoupil od dohody o vydání a používání platebních karet. Dále žalovanou informoval, že pohledávka ze sporožirového účtu byla převedena na evidenční účet pohledávek. 9. Předžalobní výzvou ze dne 21.9.2017 byla žalovaná žalobcem vyzvána na adresu sdělenou právnímu předchůdci žalobce jako korespondenční k úhradě dlužné částky v celkové výši 3708,60 Kč nejpozději do 1.10.2017. 10. Soud shledal podanou žalobu důvodnou a v plném rozsahu jí vyhověl. Bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce vedl pro žalovanou účet podle § 2662 a násl. zákona č.89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž smlouvu o běžném účtu posoudil soud jako platné právní jednání. Z uvedené smlouvy zároveň vyplývá, že mezi účastníky nebyl sjednán povolený debet, přičemž z výpisů z účtu je zřejmé, že žalovaná takový debet čerpala – k 2.5.2017 činil 3543,37 Kč a právní předchůdce žalobce z tohoto důvodu od smlouvy s žalovanou odstoupil, resp. ji vypověděl. Žalované tak vznikla povinnost dle § 2991 občanského zákoníku vydat žalobci bezdůvodné obohacení spočívající v nepovoleném debetu, který na účtu vznikl, avšak nebyl ve stanovené době přes výzvu vyrovnán. Žalovaná i přes výzvu soudu se k žalobě nevyjádřila, netvrdila žádné skutečnosti, které by uplatněný nárok jakkoli oslabovaly, v řízení zůstala zcela pasivní. Proto jí soud uložil povinnost zaplatit žalobci ve výroku uvedenou částku, spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši, neboť od 2.5.2017 byla žalovaná v prodlení s plněním svého peněžitého závazku (§ 1970 občanského zákoníku). Výše úroku z prodlení pak vychází z ust. §1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. 11. O náhradě nákladů řízení bylo ve výroku II. rozsudku rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobci byla proti žalované přiznána náhrada nákladů řízení. Náklady řízení jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1000 Kč a náklady právního zastoupení, tj. odměnou za 3 úkony právní služby po 200 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – podání žaloby, výzva k plnění), náhradou hotových výdajů advokáta za 3 úkony x 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem DPH, náleží mu dle § 137 odst.3 o.s.ř. dále náhrada DPH ve výši 21%, což představuje částku 189 Kč. V součtu tedy náklady řízení žalobce představují částku 2 089 Kč, která je splatná k rukám právního zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o.s.ř. Náhrada nákladů řízení žalobci náleží, neboť vyhověl požadavkům ustanovení § 142a občanského soudního řádu tím, že žalovanému před podáním žaloby odeslal na zákonem požadovanou adresu výzvu k plnění (tj. předžalobní upomínku). 12. O nákladech státu, které jsou představovány tlumočným bylo rozhodnuto dle § 18 ve spojení s § 141 odst.2 o.s.ř. tak, že stát nemá právo na jejich náhradu. 13. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o.s.ř. jako lhůty 3 denní, když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší