9 C 60/2024 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobce se žalobou podanou proti žalovanému domáhal zaplacení částky 31 044,39 Kč s příslušenstvím, představované jistinou ve výši 19 539,64 Kč, dlužného úroku ke dni zesplatnění ve výši 2 902,92 Kč, dlužného poplatku za pojištění ve výši 310 Kč, dlužné smluvní pokuty ve výši 8 291,83 Kč vyčíslené ke dni 10. 9. 2023, smluvních úroků ve výši 24,81 % ročně z částky 19 539,64 Kč od 21. 10. 2022 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 442,56 Kč od 31. 10. 2022 do zaplacení. Uvedl, že jeho právní předchůdce, společnost , právnická osoba, . uzavřela dne 4. 3. 2023 s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, na částku 20 000 Kč, která mu byla zaslána bezhotovostním převodem na jím uvedený bankovní účet. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný zavázal zaplatit i úroky za půjčené peněžní prostředky s dohodnutou pevnou zápůjční úrokovou sazbou za celou dobu řádného splácení. Zároveň bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet s měsíčním poplatkem 155 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit ve 48měsíčních splátkách po 1 259 Kč počínaje měsícem následujícím po vyplacení úvěru. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel a vznikla mu tak povinnost zaplatit právnímu předchůdci i smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitl v prodlení v délce 60 dnů. Dále vzhledem k tomu, že se s úhradou splátek dostal do prodlení i delšího jak 65 dnů, byl úvěr zesplatněn a dopisem ze dne 20. 10. 2022 byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dosud nesplacené jistiny, úroků, poplatků a smluvních pokut. V důsledku zesplatntění úvěru a jeho nezaplacení byl na základě smluvního ujednání i nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny tj. z částky 22 442,50 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023 byla pohledávka postoupena žalobci, a to s účinností ke dni 28. 7. 2023 a postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo ze strany žalovaného ničeho uhrazeno. Dlužnou částku žalovaný neuhradil ani na základě předchozích upomínek, ani předžalobní výzvy.2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, proto byl zrušen. Následně byla žalovanému zaslána žaloba spolu s výzvou k vyjádření, jak k žalobě, tak i k navrhovanému postupu, a to na adresu evidovanou v Centrální evidenci obyvatel a doručeno bylo postupem dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.).3. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř. bez nařízení ústního jednání, když žalobce vyjádřil svůj souhlas s takovýmto postupem již v žalobním návrhu a žalovaný byl usnesením soudu ze dne 18. 3. 2024 vyzván ke sdělení svého stanoviska. Ve stanovené lhůtě ani do současné doby se však nevyjádřil, soud proto předpokládal, že po daném poučení s navrhovaným postupem souhlasí.4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru a smlouvy o úvěru ze dne 4. 3. 2022 č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalovaný se společností , právnická osoba, . uzavřel smlouvu o úvěru na částku 20 000 Kč s tím, že celková částka k uhrazení bude 52 992 Kč, nezahrnuje však pojištění, bylo-li sjednáno. Splácení bylo dohodnuto ve výši 1 259 Kč měsíčně ve 48 splátkách. Pevná zápůjční úroková sazba činila 59,83 % ročně. Z předtištěné smlouvy rovněž vyplývá, že poskytovatel před uzavřením smlouvy provedl posouzení úvěruschopnosti klienta, který mu předložil originály osobních dokladů, doklady o příjmu a další doklady a požadované informace. Ve smlouvě rovněž byly uvedeny důsledky vyplývající z prodlení klienta při nedodržení splátek, zejména pokud jde o právo na smluvní pokutu a právo na odstoupení od smlouvy., právnická osoba, výzvě soudu žalobce doplnil žalobní tvrzení v otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, kde sdělil, že žalovaný mu předložil výpisy z účtu, zejména potvrzení o přijetí mzdy za měsíce září 2021 až únor 2022, z nichž vyplývá průměrný měsíční příjem žalovaného 24 333 Kč i název společnosti, u níž je zaměstnán na dobu neurčitou. Výdaje byly uvedeny ve výši 6 470 Kč, v níž bylo kalkulováno s životním minimem 3 680 Kč, což bylo zaznamenáno i v dokumentu označeném jako hodnocení klienta ze dne 4. 3. 2022. Z tohoto je rovněž zřejmé, že žalovaný uvedl svůj pravidelný měsíční příjem činí 24 333 Kč, dále sdělil, že je bezdětný, nemá stavební spoření či penzijní pojištění, nesplácí žádné úvěry, zápůjčky, výživné, hypotéky a další a na nájem a inkaso vynakládá 2 610 Kč, což spolu s životním minimem činí částku 6 470 Kč. Žije sám ve vlastním bydlení. Má tak za to, že původní věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, neměl o tomto žádné pochybnosti, proto mu byla zaslána nepodepsaná smlouva a další smluvní dokumentace k odsouhlasení.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).8. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. je žalovaný povinen vrátit to, co obdržel a dosud nevrátil, tedy majetkových prospěch získaný bez právního důvodu.9. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.10. Podle § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. Po zhodnocení všech důkazů ve spise založených soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný pouze částečně.12. Soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky, resp. právním předchůdcem žalobce a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť jednou ze smluvních stran byl žalovaný jako spotřebitel a bylo tak nezbytné při posuzování právního vztahu vedle občanského zákoníku aplikovat i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Dle těchto ustanovení poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, i z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet.13. Poskytovatel tak při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.14. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora uvedená ustanovení, vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek sp. zn. , spisová značka, či , spisová značka, ) i Ústavního soudu – viz Nález ÚS sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Zde Ústavní soud uvedl, že pokud je dlužník v postavení spotřebitele, má poskytovatel úvěru jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, když řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost.16. Je pravda, že výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb., účinného od 1. 12. 2016. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátn