9 C 69/2024 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobce se žalobou podanou proti žalovanému domáhal zaplacení částky 200 526,92 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalovaná částka je představována jistinou ve výši 197 574,48 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 11 752,71 Kč, smluvních poplatků ve výši 2 952,44 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 13 034,36 Kč. Dále požadoval úrok ve výši 18,85 % ročně z částky 197 574,48 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % z téže částky, obojí od 19. 9. 2023 do zaplacení. Uvedl, že jeho právní předchůdce, společnost , právnická osoba, . uzavřela s žalovaným dne 3. 6. 2022 smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, na částku 200 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 966,78 Kč, a to počínaje dnem 20. 7. 2022, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Strany se dohodly o úročení úvěru sazbou 16,75 % ročně. Banka svůj závazek splnila a dne 3. 6. 2022 žalovanému úvěr poskytla, a to bezhotovostním převodem na jeho účet. Žalovaný však svou povinnost nesplnil, poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel, proto banka využila svého práva a prohlásila úvěr za okamžitě splatný ke dni 27. 3. 2023 a to v celé výši. Při schvalování úvěru banka vycházela z údajů poskytnutých klientem, které byly hodnoceny individuálně a v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích a banka porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ a vypočetla tak částku disponibilních zdrojů žalovaného.2. Po výzvě k doplnění žalobce uvedl, že žalovaný v žádosti o úvěr sdělil informace o svém rodinném stavu, způsobu bydlení a o svém pracovním poměru včetně výše čistého příjmu a příjmu domácnosti, dále uvedl, že je svobodný a žije v pronajatém domě – bytě. Banka si ověřila jeho příjem na základě dokladu, kdy činil 19 378 Kč, čistý příjem domácnosti byl uveden částkou 40 000 Kč. Na základě poskytnutých údajů banka dospěla k částce 8 635,67 Kč jako k částce disponibilní. Zároveň uvedla, že žalovaný na dlužnou jistinu uhradil částku 22 374,90 Kč spolu s uvedením splacených částek v jednotlivých měsících.3. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit žalovanému, proto byl zrušen. Následně byla žalovanému zaslána žaloba spolu s výzvou k vyjádření na adresu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel a doručení bylo dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Žalovaný na výzvu soudu k vyjádření nereagoval. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalobce již v žalobě, žalovaný konkludentně, soud tak rozhodl na základě listinných důkazů ve spise založených.4. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – expres půjčka ze dne 3. 6. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný se společností , právnická osoba, . uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které, si půjčil částku 200 000 Kč a zavázal se tuto splatit měsíčními splátkami po 3 608,78 Kč spolu s pojištěním ve výši 358 Kč, celkem tak 3 966,78 Kč. Úroková sazba byla dohodnuta ve výši 16,85 % ročně, celkovou částku, kterou by měl žalovaný uhradit, byla uvedena částkou 398 070,77 Kč.5. Ze samotné žádosti žalovaného o úvěr bylo zjištěno, že dne 3. 6. 2022 uvedl, že je zaměstnán na dobu určitou, a to do 31. 12. 2022, je svobodný, má pronajatý dům - byt, a jeho průměrný čistý příjem za 3 měsíce činí 19 378 Kč a celkový příjem domácnosti uvedl 40 000 Kč. Nemá žádnou vyživovací povinnost a předložil doklad o svém příjmu. Požadoval úvěr ve výši 200 000 Kč, který by splatil v 108 měsíčních splátkách spolu s pojištěním. Nezbytné měsíční náklady nejsou uvedeny a počet zdroje příjmu je uveden pouze jeden. Výše příjmu byla prokázána potvrzením ze dne 31. 5. 2022 s tím, že se jedná o průměrnou částku 19 824 Kč, která je vyplácena na účet, pracovní poměr je na dobu určitou do 31. 12. 2022. Další příjmy domácnosti nebyly v žádosti o úvěr konkrétně zaznamenány ani zjištěny. Výdaje nebyly žádným způsobem uváděny, zároveň žalovaný požádal o pojištění schopnosti splácet.6. Podle § 2390 a § 2392 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.7. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.8. Podle § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Po zhodnocení všech důkazů ve spise založených soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný pouze částečně.10. Soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky, resp. právní předchůdkyní žalobce a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť jednou ze smluvních stran byl žalovaný jako spotřebitel a bylo tak nezbytné při posuzování právního vztahu vedle občanského zákoníku aplikovat i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Dle těchto ustanovení poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, i z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet.11. Poskytovatel tak při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.12. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora uvedená ustanovení, vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek sp. zn. , spisová značka, či , spisová značka, ) i Ústavního soudu – viz Nález ÚS sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Zde Ústavní soud uvedl, že pokud je dlužník v postavení spotřebitele, má poskytovatel úvěru jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, když řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost.14. Je pravda, že výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb., účinného od 1. 12. 2016. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.15. Vzhledem k výše uvedenému je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravi