15 C 334/2025-32 — Okresní soud v Pardubicích

1 Žalobce se proti žalovanému domáhal zaplacení částky 11 361 Kč jakožto dlužné jistiny a zákonného úroku z prodlení z této částky od 6. 7. 2024 do zaplacení. Tvrdil, že dne 28. 2. 2024 uzavřel žalovaný jako dlužník s žalobcem smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit za poskytnutí zápůjčky poplatek ve výši 9 000 Kč. Zápůjčka byla žalovanému poskytnuta bezhotovostně dne 28. 2. 2024 na bankovní účet. Ke dni podání návrhu žalovaný uhradil celkem částku 20 974 Kč. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, vyžádal si žalobce od žalovaného informace o jeho osobních, rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech a tyto informace ověřil na základě dokumentů poskytnutých žalovaným, případně nahlédnutím do relevantních databází. Na základě takto zjištěných a ověřených informací dospěl k závěru, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného zápůjčku splácet, a v návaznosti na toto posouzení s žalovaným uzavřel smlouvu o zápůjčce.2 Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.3 Soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), neboť žalobce se z jednání omluvil a žalovaný se k jednání nedostavil bez omluvy, ač byl řádně předvolán.4 Žalobce sice tvrdil, že prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet způsobem uvedeným výše, nicméně žádná z listin předložených žalobcem toto neprokazuje. Proto soud nařídil jednání, při kterém hodlal žalobce v tomto směru poučit dle § 118a o. s. ř. Žalobce se neúčastí na jednání, byť omluvenou, možnosti být poučen zbavil (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2528/2010).5 Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 28. 2. 2024 mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem bylo zjištěno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit nejpozději do 5. 7. 2024 spolu s dohodnutým poplatkem.6 Podle § 1 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7 Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru, se pro účely tohoto zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.8 Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne žalobci na základě jeho požadavků podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, je spotřebitel povinen poskytnuté informace na žádost žalobce vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je žalobce za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.9 Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru žalobce před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobce poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10 Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru žalobce při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11 Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li žalobce spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12 Soud se při posuzování platnosti smlouvy zabýval vedle podstatných zákonných náležitostí smlouvy též tím, zda žalobce s odbornou péčí posoudil ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet, a zda výsledky takového posouzení v době uzavření smlouvy vylučovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti řádně splácet.13 Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí odpovídat požadavku odborné péče. Žalobce sice vychází z informací poskytnutých spotřebitelem, nemůže se však spoléhat pouze na jeho ničím neověřená tvrzení či na tvrzení neúplná. Je naopak povinen sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění a ověření skutečností rozhodných pro závěr, zda bude spotřebitel schopen poskytnutý úvěr v budoucnu splácet. Nestačí tedy toliko formální zaznamenání údajů sdělených spotřebitelem, aniž by byly doloženy či jinak ověřeny.14 Samotné zjištění, že žalobce při posouzení úvěruschopnosti nepostupoval řádně, bez dalšího nevede k závěru o neplatnosti smlouvy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dovodil, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí totiž být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Na tento závěr následně navázal i Nejvyšší soud v usneseních ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024, a ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1586/2024, a nově též v rozsudku ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 1056/2025.15 V projednávané věci soud dospěl k závěru, že žalobce povinnosti řádného prověření úvěruschopnosti nedostál, neboť nezískal, a tedy ani neověřil všechny informace potřebné pro zhodnocení situace žalovaného jako spotřebitele splácet. Nejde jen o formální pochybení při procesu prověřování úvěruschopnosti, nýbrž o situaci, kdy by při řádném a odborně pečlivém posouzení musely důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet vyjít najevo. Ostatně právě toto bylo důvodem nařízení jednání, při němž hodlal soud žalobce poučit dle § 118a o. s. ř.16 Soud proto uzavírá, že žalobce poskytl žalovanému zápůjčku v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť úvěr poskytl za situace, kdy zde musely být důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného tento úvěr splácet. Smlouva je proto neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 588 o. z.; k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu.17 Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 občanského zákoníku); na ostatní sjednaná plnění nemá žalobce z neplatné smlouvy nárok.18 Žalovanému byla podle neplatné smlouvy poskytnuta částka 15 000 Kč, uhradil 20 974 Kč, tedy žalobci ničeho nedluží. Proto soud žalobu zamítl.19 O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Převážně úspěšný byl žalovaný, náklady mu však nevznikly.