Okresní soud v Pardubicích 17 C 130/2026-37 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 23. 3. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 52 566 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně (, právnická osoba, ) byla dne 23. 11. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 97 000 Kč. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný zavázal zaplatit částku 80 938 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy. Dluh měl být splacen ve 30 měsíčních splátkách po 5 932 Kč, poslední splátka byla stanovena na den 28. 5. 2023. Na dluh žalovaný uhradil celkem 131 807 Kč. Dlužná částka pak sestávala z jistiny ve výši 42 137,96 Kč, poplatku ve výši 10 428,04 Kč, úroků a úroků z prodlení. K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti vzala v potaz údaje uvedené žalovaným v zákaznické kartě doložené potvrzením zaměstnavatele a daňovým přiznáním. Z uvedených poznatků bylo zjištěno, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr hradit.2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 22. 6. 2026, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 11. 6. 2026).3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 a seznamem postupovaných pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 21. 10. 2025.4. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněném z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.6. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.7. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.8. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřenou dne 23. 11. 2020 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vzal soud za prokázané, že touto se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému a skutečně poskytl úvěr ve výši 97 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal uhradit dalších 80 938 Kč, to vše v měsíčních splátkách po 5 932 Kč.9. Dle zákaznické karty – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 20. 11. 2020 žalovaný v době poskytnutí úvěru pracoval jako zedník s čistým měsíčním příjmem 11 475 Kč, dalším příjmem 9 230 Kč a čistým příjmem domácnosti 19 800 Kč. Jako výdaje žalovaný uvedl 11 886 Kč na další splátky s tím, že jeho odhadované měsíční výdaje činí 3 000 Kč. Ke svým osobním poměrům žalovaný dále uvedl, že je ženatý, je spoluvlastníkem rodinného domu.Potvrzením o výši příjmu ze dne 11. 11. 2020 bylo doloženo, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného z pracovního poměru činil 9 230 Kč, daňovým přiznáním za rok 2019 pak, že z podnikání dosahoval čistého měsíčního příjmu 13 500 Kč.10. Shora uvedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného přeložila listiny dokládající příjmy žalovaného, nikoli však listiny, ze kterých by byly zřejmé skutečné měsíční výdaje žalovaného v době uzavření smlouvy o úvěru např. SIPO, telefony, vyživovací povinnost apod.). Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Z předložených listin vyplývá, že výdaje žalovaného nebyly řádně ověřeny. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Žalovanému byla poskytnuta částka 97 000 Kč, na tuto splatil 131 807 Kč, a proto soudu nezbylo, než žalobní návrh v celém rozsahu zamítnout.11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., když úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.