Okresní soud v Pardubicích 17 C 40/2026-33 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26. 9. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 500 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi účastníky byla dne 7. 10. 2014 uzavřena Rámcová smlouva č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Dne 28. 11. 2019 uzavřeli účastníci Dodatek č. , hodnota, k Rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu - úvěru ve výši 20 000 Kč, který byl schválen dne 28. 11. 2019 a zároveň bylo umožněno jeho čerpání na účtu č. , č. účtu, . Nedílnou součástí smlouvy byly Podmínky pro používání kontokorentu. Protože žalovaný neplnil podmínky, za kterých mu byl kontokorent poskytnut, došlo dne 20. 8. 2025 k zesplatnění kontokorentu; k tomuto datu byla dlužná částka tvořena nesplacenou jistinou kontokorentu ve výši 18 500 Kč a nesplaceným smluvním úrokem do zesplatnění ve výši 1 751,11 Kč. Na dluh žalovaný uhradil celkem 3 508,62 Kč.K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že osobní údaje poskytl sám žalovaný. Dále byla provedena lustrace žalovaného v insolvenčním rejstříku, seznamu exekucí, prověřeny byly další jeho případné závazky v rámci skupiny PPF, bankovním a nebankovním registru.2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému do vlastních rukou doručeny dne 14. 4. 2026).3. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.4. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněném z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.5. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.6. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.7. Po provedeném dokazování měl soud prokázán následující skutkový stav:Rámcovou smlouvou č. , hodnota, ze dne 7. 10. 2014 a Dodatkem č. , hodnota, ze dne 28. 11. 2019 k rámcové smlouvě č. , hodnota, , obchodními podmínkami, podmínkami pro používání kontokorentu, přehledem čerpání a splácení kontokorentu a výzvou ze dne 21. 8. 2025 - zesplatnění dluhu, bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému zřídila běžný účet č. , č. účtu, a poskytla mu kontokorent - úvěr do výše 20 000 Kč. Žalovaný sjednané smluvní podmínky porušil, proto žalobkyně využila svého práva, úvěr zesplatnila ke dni 20. 8. 2025 a žalovaného vyzvala k jeho zaplacení do 30. 8. 2025. K tomuto datu činil dluh na jistině kontokorentu 18 500 Kč.8. Dle úvěrové zprávy z 28. 11. 2019 neměl žalovaný k tomuto datu žádné splátkové ani nesplátkové úvěry, kreditní karty či služby. Při poskytnutí úvěru vycházela žalobkyně z výše čistého měsíčního příjmu z podnikání uvedeného žalovaným, tj. z částky 150 000 Kč.9. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smluv o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila výpis z účtu žalovaného, avšak za období od 15. 7. 2024 do 25. 9. 2025, tedy za období, které nepředcházelo poskytnutí kontokorentu. Dále byla předložena úvěrová zpráva. Nebyly však ověřeny žádné údaje týkající se příjmů žalovaného (např. daňové přiznání) a výdaje žalovaného (např. nájemní smlouva, SIPO apod.). Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy a výdaje žalovaného nebyly žádným způsobem ověřeny ani zjišťovány. Žalobkyně tak dle názoru soudu nemohla dospěl k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částka 16 491,38 Kč (20 000 Kč poskytnutých mínus 3 508,62 Kč splacených). Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení neúspěšná v poměrně nepatrné části. Náklady žalobkyně byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 800 Kč + 2 x 100 Kč paušál.