15 C 234/2020-61 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 7.914,51 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 533,56 Kč, úrokem ve výši 26,28 % ročně z částky 5.484,51 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 119,26 Kč za dobu od [datum] do [datum] a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.914,51 Kč od [datum] do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne [datum] smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením Smlouvy jako věřitel řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Úvěrový rámec byl sjednán ve výši 23.770 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené ve Smlouvě. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4,00 % z aktuální dlužné částky. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 28.658 Kč a celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 26.927 Kč. Jelikož však žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky. Úvěr byl zesplatněn ke dni [datum] a žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne [datum]. Žalovanému byla rovněž zaslána předžalobní výzva k plnění. Požadovaná částka 7.914,51 Kč sestává z neuhrazené jistiny ve výši 5.484,51 Kč (tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu), nákladů na vymáhání ve výši 430 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 2.000 Kč. 2. Žalovaný se k návrhu (k žalobě) v průběhu řízení žádným způsobem nevyjádřil. Z jednání nařízeného na den [datum], ke kterému byl řádně předvolán, se žalovaný omluvil z pracovních důvodů, přičemž souhlasil s tím, aby soud věc projednal v jeho nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 3. Ze Smlouvy o úvěru s opakovaným čerpáním [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum], a z Výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 16.780 Kč a s roční úrokovou sazbou 26,28 % a s výší měsíční splátky 4 % z dlužné částky. Žalovaný postupně načerpal celkem částku ve výši 28.658 Kč a celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 26.927 Kč. 4. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 5. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k předložení dokladů k prokázání, jakým konkrétním způsobem před uzavřením Smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným soudu dne [datum], v němž uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje žalobkyně kontrolou klienta v externích registrech (registry [příjmení] a NRKI). Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného brala žalobkyně v úvahu měsíční příjem žalovaného 18.000 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené žalovaným v žádosti o úvěr částkou [částka], životní minimum [částka], stav žalovaného (svobodný) a počet dětí: [anonymizováno]. 7. K tomu je třeba dodat, že informace k žalovanému byly podle obsahu spisu čerpány pouze ze Smlouvy o úvěru, kde žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádné děti, má učňovské vzdělání a je zaměstnaný u společnosti [právnická osoba] s měsíčním příjmem 18.000 Kč. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení ani přes výzvu soudu nenabídla. 8. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet soud považuje za nedostatečný. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně se podle obsahu spisu spokojila jen s některými údaji od žalovaného (viz výše), přičemž nebylo žádným způsobem doloženo, že by tyto údaje byly vhodným způsobem ověřovány. Rovněž nebyla doložena kontrola žalovaného v externích registrech. Jako zjednodušující je rovněž použití údaje o životním minimu, když náklady každého klienta jsou vždy individuální. 9. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.). 10. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil. 11. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění neje