Okresní soud v Prostějově 8 C 63/2026-142 – Smlouva o úvěru

Žalobce se svou žalobou doručenou soudu dne 2. 3. 2026 domáhal vůči žalovanému peněžitého plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, dne , datum, , podle které žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 150.000 Kč na jeho běžný účet. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil svou povinnost vrátit úvěr v dohodnutých splátkách, bylo přistoupeno k zesplatnění dluhu ke dni 15. 11. 2024. Žalobce požadoval úhradu jistiny ve výši 24.615,41 Kč, úroku a úroku z prodlení. Žalobce uvedl, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 194.569,38 Kč, které byly započteny na jistinu, smluvní úrok, úrok z prodlení a dlužné poplatky. Žalobce uvedl, že zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu žaloba byla doručena v souladu s ustanovením § 49 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) do vlastních rukou na adresu v souladu s ustanovením § 46b písm. a) o.s.ř.3. Ve věci se dne , datum, konalo ústní jednání, ke kterému se účastníci nedostavili. Žalobce svou neúčast omluvil a souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Žalovaný svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal v nepřítomnosti účastníků a rozhodoval na základě obsahu spisu a listinných důkazů předložených žalobcem. Takto byl zjištěn následující skutkový stav:4. Žalobce se zavázal smlouvou o spotřebitelském úvěru poskytnout žalovanému úvěr ve výši 150.000 Kč na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal splatit úvěr včetně úroků a poplatků v 96 měsíčních splátkách po 2.256 Kč od 15. 6. 2017. Podle výpisu z účtu č. , č. účtu, bylo zjištěno, že žalobce poskytl úvěr žalovanému dne , datum, .5. Podle výpisu z účtu č. , č. účtu, za období od , datum, do 13. 7. 2025 a z vyjádření žalobce bylo zjištěno, že žalovaný uhradil na svůj dluh postupně celkem částku 194.569,38 Kč.6. Při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dne , datum, žalobce disponoval informacemi o žalovaném z žádosti o poskytnutí úvěru ze dne , datum, , podle kterých byl žalovaný podnikatelem, neměl vyživovací povinnost a bydlel ve vlastním bytě. V žádosti žalovaný nesdělil žádné informace o svých aktuálních příjmech, výdajích a další majetkové situaci.7. Zůstatek na účtu žalovaného č. , č. účtu, činil před poskytnutím úvěru ke dni 2. 12. 2016 částku 5.616,80 Kč, ke dni 1. 1. 2017 částku 34.167,44 Kč, ke dni 1. 2. 2017 částku 10.687,47 Kč, ke dni 1. 3. 2017 částku 28.049,15 Kč, ke dni 1. 4. 2017 částku 25.257,68 Kč a ke dni 1. 5. 2017 částku 4.845,20 Kč. Z úvěrové zprávy (dokument CRIF) předložené žalobcem nebylo zjištěno, s jakým výsledkem žalobce šetřil úvěrové zatížení žalovaného ke dni poskytnutí úvěru, když podle zprávy byly hodnoceny různé kategorie, z nichž některé hodnocení vůbec neobsahovaly (např. platební kapacita, credit bureau skóre, credit bureau rizikovost) nebo obsahovaly údaje bez bližšího vysvětlení jejich významu (např. riziko stávajícího klienta: L, SOLUS skóre: 165, behaviorální skóre: 448).8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákona, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.12. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.13. Podle § 2991 odst. 2 o.z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něj bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že soud by měl posuzovat otázku platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pouze v případě, že žalovaný jako dlužník namítne nedodržení povinností žalobce jako věřitele v souvislosti s uzavíráním smlouvy a jeho povinností prověřit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Výklad citovaného ustanovení je však modifikován rozsudkem Soudního dvora EU ve věci C 679/2018 ze dne 5. 3. 2020, podle kterého je české právo ukládající povinnost spotřebiteli dovolat se neplatnosti úvěrové smlouvy v rozporu s unijním právem a soud je proto povinen z úřední povinnosti zkoumat postup věřitele při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to zda tento postup odpovídá evropskému právu, tj. směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Podle článku 8 této směrnice „členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.“ Podle článku 23 uvedené směrnice „členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“15. K míře pečlivosti věřitele při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele se vyjádřil v rámci předchozí úpravy podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/18. V tomto rozhodnutí uvedl „že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“16. Podle citovaných rozhodnutí a při aplikaci eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy spotřebitelských smluv je zřejmé, že informace věřitelem získané pouze od spotřebitele jsou z hlediska úplného a spolehlivého posouzení jeho úvěruschopnosti nedostatečné. Povinností věřitele je zjistit si spolehlivost potřebných údajů i z jiných zdrojů než je samotný dlužník. Tyto zjišťované údaje se mají týkat zejména aktuální majetkové situace dlužníka. Takto by měl věřitel např. zkoumat a objektivně ověřovat skutečnou výši příjmů a výdajů, zejména v souvislosti s bydlením, vyživovacími povinnostmi, splatnými dluhy a zjišťovat další informace přímo ovlivňující komplexní závěry věřitele o majetkové situaci dlužníka. Pokud tyto povinnosti věřitel důsledně před uzavřením smlouvy o úvěru nesplní, je důsledkem aplikace sankce v podobě neplatnosti smlouvy.17. V daném případě bylo z provedených důkazů bylo zjištěno, že žalobce neučinil dostatečně pečlivé šetření o aktuální majetkové situaci dlužníka. Žalobce při uzavírání smlouvy nedisponoval komplexními a strukturovanými informacemi o výši příjmů a výši výdajů žalovaného. Údaje, podle kterých vyhodnocoval schopnost žalovaného úvěr splácet vycházely ze situace, kdy vedl pro žalovaného běžný účet bez upřesnění, zda šlo o účet osobní či podnikatelský. Současně před poskytnutím úvěru nezjišťoval, zda má žalovaný i jiné bankovní účty k provádění svých finančních transakcí.18. Z informací, které měl žalobce k dispozici přitom vyplývá, že žalovaný měl jako podnikatel nepravidelné, nespolehlivé a nepředvídatelné příjmy. Pokud žalobce tvrdil že vycházel z příjmů žalovaného na jeho běžném účtu ve výši 10.005 Kč v měsíci prosinec roku 2016, ve výši 52.394,99 Kč v měsíci lednu 2017, ve výši 1.078 Kč v měsíci únor 2017, ve výši 65.064 Kč v měsíci březen 2017, ve výši 53.773 Kč v měsíci duben 2017, pak jde o příjmy v průměru ve výši 40.062 Kč, avšak bez reálného zjištění, zda šlo o skutečné příjmy žalovaného vyplývající z jeho podnikatelské činnosti či o prostý součet jednotlivých příjmových transakcí na účtu žalovaného bez návaznosti na jejich původ a účel. Stejně tak žalobce dostatečně pečlivě nezjišťoval skutečné výdaje žalovaného, které byly podle výše zůstatků na jeho účtu za období 5 měsíců před poskytnutím úvěru (ke každému 1. dni v měsíci) rovněž nepravidelné a nepředvídatelné (zůstatky oscilovaly od cca 5.000 Kč do 35.000 Kč). Z úvěrové zprávy a ani z ostatních údajů není zřejmé, na základě čeho žalobce dospěl k závěru, že žalovaný je spolehlivým dlužníkem a bude jím i po dobu následujících 8 let, po kterou měl úvěrový vztah trvat. Soud proto dospěl k závěru, že úkony, které učinil věřitel za účelem odborného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, byly nedostatečné a smlouva o úvěru je ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem neplatná.19. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žalobě by bylo možné vyhovět v rozsahu odpovídajícímu výši bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z., které přijal žalovaný jako majetkový prospěch poskytnutý bez právního důvodu. Soud vycházel z tvrzení žalobce a z listinných důkazů, podle kterých žalovaný získal 150.000 Kč a uhradil 194.569,38 Kč. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný svou povinnost k úhradě bezdůvodného obohacení již splnil a žaloba byla proto v celém rozsahu zamítnuta.20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. o.s.ř. za situace, kdy úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.