7 C 264/2021-158 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] domáhala zaplacení částky 460 461,26 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela dne 4. 12. 2014 smlouvu o stavebním spoření [číslo] na základě které následně účastníci dne 5. 2. 2015 uzavřeli smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] do výše čerpání až 773 000 Kč (dále též„ úvěrová smlouva“). Po splnění podmínek pro získání řádného úvěru ze stavebního spoření byl žalovanému na základě úvěrové smlouvy poskytnut úvěr ke smlouvě o stavebním spoření [číslo] přičemž žalovaný byl povinen poskytnutý úvěr splácet prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 250 Kč, nejpozději do 20. dne příslušného měsíce, počínaje měsícem září 2019. Žalovaný úvěr v celkové výši 773 000 Kč vyčerpal, neplnil však povinnosti dlužníka z úvěrové smlouvy, když řádně a včas nehradil sjednané splátky úvěru ze stavebního spoření na úvěrový účet, proto byla na vyčerpaný meziúvěr žalovaného celkem ve výši 773 0000 Kč použita finanční částka ve výši 287 706,31 Kč, která byla převedena z vkladového účtu žalovaného [číslo]. Jelikož žalovaný nehradil své závazky vůči žalobkyni řádně a včas řádně a včas, odstoupila žalobkyně od úvěrové smlouvy dopisem ze dne 3. 11. 2020, a to pro prodlení dlužníka s více než dvěma splátkami. Přestože byla pohledávka splatná nejpozději 31. 10. 2020, žalovaný ji neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně. Žalobkyně tak požadovala vedle dlužné částky ve výši 460 461,26 Kč (jistina ve výši 443 845,52 Kč a smluvní úrok do data odstoupení od smlouvy ve výši 16 615,74 Kč), kterou zůstal žalovaný dlužen poté, co došlo k částečnému umoření dluhu ze stavebního spoření, dále také smluvní úrok ve výši 4,3 % ročně z částky 443 845,52 Kč za období od 1. 11. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 443 845,52 Kč za období od 1. 11. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil svým podáním ze dne 9. 2. 2022, ve kterém uvedl, že má za to, že v daném případě žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost dlužníka před poskytnutím úvěru, kdy dle žalovaného je poskytovatel spotřebitelského úvěru dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, i nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V případě, kdy nedojde k adekvátnímu posouzení bonity spotřebitele, je nutné veškeré následky s tím spojené vykládat v neprospěch poskytovatele spotřebitelského úvěru. Dle žalovaného pak žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela pouze z výše naspořené částky na vkladovém účtu žalovaného [číslo] která je sama o sobě nevypovídá o tom, zda bude dlužník svůj úvěr splácet, nadto sama žalobkyně ve svém návrhu poukazuje na to, že žalovaný měl již v okamžiku poskytnutého úvěru na meziúvěrovém účtu [číslo] nedoplatek ve výši 8 141,65 Kč, tedy měl již v době poskytnutí úvěru neuhrazené závazky. Všechny tyto skutečnosti svědčí o tom, že žalobkyně nedostatečně zhodnotila schopnost žalovaného splácet daný úvěr a proto žalovaný považuje uzavřenou smlouvu o úvěru za neplatnou. 3. Žalobkyně s tvrzením žalovaného nesouhlasila, a ve svém vyjádření ze dne 30. 1. 2023 uvedla, že posuzováním úvěruschopnosti žalovaného se zabývala tak, jak jí ukládal zákon účinný v době podpisu úvěrové smlouvy, kdy úvěruschopnost žalovaného byla prověřována zkoumáním jeho příjmů a výdajů. V žádosti žalovaný uvedl, že je osobou samostatně výdělečně činnou podnikající od 01. 10. 1998 v oboru služeb (opravy, pohostinství a ubytování) na pracovní pozici manager, vedoucí s průměrným čistým měsíčním příjmem 64 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je rozvedený, bezdětný a bydlí ve vlastním bytě/domě. Jeho nejvyšší dosažené vzdělání je středoškolské. Tyto informace vyplývaly i z náhledu do interního systému žalobce. Dále bylo zjištěno z potvrzení o příjmu a údajů o finanční situaci ze dne 04. 12. 2014, že žalovaný v době žádosti o předmětný meziúvěr už jeden úvěr měl a to od [anonymizováno] banky s měsíční splátkou ve výši 20 787 Kč. Toto tvrzení žalovaný podložil dodatkem ke Smlouvě o úvěru od [anonymizováno] banky ze dne 23. 01. 2015. Dále byl žalovaný prověřován nahlížením do registrů SOLUS a BRKI a nahlížením do insolvenčního rejstříku. Žalobce měl dále za to, že případ by měl být posuzován dle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (starého zákona o spotřebitelském úvěru), který byl účinný do 30. 11. 2016, neboť úvěrová smlouva byla uzavřena dne 05. 02. 2015, přičemž tento zákon transponoval pouze směrnici EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru („ CCD“), která poskytovateli úvěru ukládá primárně povinnost postupovat dle informací získaných od spotřebitele, tedy ověřování informací dle směrnice CCD není dle žalobkyně potřeba. Posuzování úvěruschopnosti dle této směrnice proto dle žalobkyně nemuselo být tak důkladné, jako za účinnosti nového zákona o spotřebitelském úvěru, nýbrž postačovalo, že se poskytovatel úvěru posouzením úvěruschopnosti pouze zabýval. Nadto směrnice CCD ani předchozí zákon o spotřebitelském úvěru žádná kritéria pro posouzení úvěruschopnosti neobsahovala a proto má žalobkyně za to, že dle této směrnice nebylo potřeba informace sdělené spotřebitelem ověřovat. Podle směrnice CCD má být úvěrový trh efektivní, čemuž by bránily přehnané požadavky na ověřování informací předaných spotřebitelem. Žalobkyně se posuzováním úvěru zabývala tak, jak jí to ukládal zákon účinný v době podpisu úvěrové smlouvy. 4. Při jednání dne 10. 3. 2023 žalobkyně trvala na podané žalobě. Žalovaný namítal, že smlouvu uzavřel jako spotřebitel, a že byl v době uzavření smlouvy zaměstnancem, přičemž žalobkyně měla za to, že žalovaný byl osobou samostatně výdělečně činnou podnikající od roku 1998, tak, jak uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru. Při jednání dne 28. 4. 2023 již žalobkyně to, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnancem, nerozporovala, tj. skutečnost, že byl žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnancem, byla mezi stranami učiněna jako nesporná. 5. Soud z provedeného dokazování učinil následující skutková zjištění: 6. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný dne 4. 12. 2014 uzavřel s žalobkyní smlouvu o stavebním spoření [číslo] následně dne 5. 2. 2015 na základě uvedené smlouvy uzavřel s žalobkyní smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo]. Žalovaný následně vyčerpal meziúvěr celkem ve výši 773 000, kdy v této částce byl zahrnut poplatek ve výši 3 861 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 250 splatných vždy do 20. dne v měsíci spolu s příslušným úrokem ve výši 4,30 % ročně na úhradu úvěru ze stavebního spoření, kdy přehled čerpání poskytnutého úvěru spolu s jeho plněním ze strany žalovaného vyplývá z přehledu pohybu na meziúvěrovém účtu. Dne 31. 7. 2019 provedla žalobkyně vyúčtování meziúvěrového účtu a vkladového účtu, kdy následně žalobkyně zůstatek žalovaného na vkladovém účtu [číslo] ve výši 287 706,31 Kč převedla na úvěrový účet žalovaného, čímž došlo k ponížení úvěru na částku 485 293,69 Kč. Mezi stranami nebylo sporována ani skutečnost, že žalovaný v průběhu trvání úvěru na poskytnutém úvěru uhradil částku celkem ve výši 221 008,40 Kč. Jelikož však nehradil na poskytnutý úvěr splátky řádně a včas, jak bylo zjištěno z výpisů z meziúvěrového a vkladového účtu žalovaného, žalobkyně dopisem ze dne 3. 11. 2020 odstoupila od úvěrové smlouvy. Splatnost pohledávky v celkové výši 460 461,26 nastala ke dni 1. 11. 2020. Z této částky pak jistinu představovala částka ve výši 443 845,42 Kč a smluvní úrok od data odstoupení do 31. 10. 2020 částku 16 615,74 Kč. Zásadní a spornou skutečností zůstalo, zda žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 7. Ze spisového zrcadla k žádosti č. smlouvy [číslo] a printscreenu obrazovky PC k úvěrovému případu [číslo] (č.l. 61 a 84 soudního spisu) se podává, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr za účelem financování bytových potřeb týkajících se rodinného domu včetně údržby a změny rodinného domu s cílovou částkou 773 000 Kč, s tím, že částka představující zajištění na vkladovém účtu je ve výši 273 705 Kč. Samotný úvěr nebyl zajištěn nemovitostí, další pohledávkou ani ručitelem, nezajištěná výše úvěru tedy představovala částku 499 295 Kč. Bonita klienta byla shledána jako dostatečná, zajištění také, úvěruschopnost žalovaného byla dále prověřena prostřednictvím kontroly účtů v CODIS a BRKI. Žalovaný byl identifikován rodným číslem, jako typ kontraktu uváděl: doba neurčitá, plný úvazek, rozvedený, bydlení ve vlastním, manager ve službách (pohostinství, ubytování), čistý příjem 64 000 Kč měsíčně, splátkové závazky 50 397 Kč měsíčně. Kolonka IČ: zaměstnavatele zůstala nevyplněna. Závěrem bylo doporučeno úvěr schválit. 8. V potvrzení o příjmu ze dne 4.12.2014 (č.l. 78) vyplnil žalovaný své jméno a adre