11 C 224/2020-216 — Okresní soud v Rakovníku

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhá na žalované určení vlastnického práva k části pozemku parc. [číslo] zapsaného v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], neboť tuto část pozemku vydržela. Žalobkyně uvedla, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo] - zastavěná plocha a nádvoří jehož součástí je stavba č. ev. [anonymizováno] stavba pro rodinnou rekreaci, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha a pozemku parc. [číslo] orná půda zapsaný v katastru nemovitostí katastrálního úřadu pro Středočeský kraj Katastrální, pracoviště [obec] na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí] užívat shora popsané nemovité věci na základě darovací smlouvy ze dne [datum] a to ve stejném rozsahu jako jejich právní předchůdci. Nemovité věci nabyla od svého bývalého manžela [jméno] kříže. Žalobkyně a její právní předchůdci tyto nemovité věci užívali jako celek v dobré víře, že se jedná o jejich vlastnictví a že hranice pozemku je dána původním a následně současným oplocením. Vlastnické právo žalobkyně nebylo zpochybněno, a to až do geometrického zaměření ze dne [datum], které zpracoval Ing. [jméno] [příjmení], kdy žalovaná a začala tvrdit, že žalobkyně oplotila a užívá pozemek parc. [číslo] v jejím vlastnictví. Žalovaná následně iniciovala stavební řízení o odstranění oplocení, které ovšem nevedlo k odstranění oplocení. Vzhledem ke skutečnosti, že se žalobkyně s žalovanou nedohodli o smírném vyřešení věci, podala žalobkyně tuto žalobu. 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, když má za to, že k vydržení nemohlo dojít, neboť žalobkyně nebyla v dobré víře. Jako své argumenty uvedla následující. (prvá námitka) Žalobkyně nikdy neuhradila daň z nemovitosti za větší výměru pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], resp. nikdy neuhradila daň z nemovitosti za výměru odpovídající i části pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], o které tvrdí, že jí užívá jako vlastník. (druhá námitka) Dále je nutné zdůraznit, že v okamžiku, kdy žalobkyně nabyla pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec], byl tento pozemek oplocen živým plotem, resp. drátěným plotem, který byl prorostlý křovinami tak, že působil jako živý plot. Dne [datum] Obecní úřad Sýkořice povolil výměnu drátěného oplocení za oplocení z dřevěných latí s tím, že musí zůstat zachovány vytyčené hranice pozemků. [obec] pozemků však zachovány nezůstaly, protože žalobkyně umístila nové (současné) oplocení, až za původní drátěné oplocení, resp. za živý plot, tj. na pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] (třetí námitka) Žalobkyně si rovněž musela být z dobové mapy katastru nemovitostí vědoma, že hranice pozemků není v jedné rovině s kolnou, jak postavila své nové (současné) oplocení, ale je dost podstatně zakřivena. Žalobkyně si tedy stavbou nového (současného) oplocení zarovnala hranici svého pozemku tak, aby tvořil jednu linii se stavbou kolny. 3. Z výpisu z katastru nemovitost [list vlastnictví] [katastrální uzemí] na čl. 6 spisu plyne, že žalobkyni je zapsaná jako vlastník pozemku parc. č. st. [číslo], [číslo] a [číslo]. 4. Z výpisu z katastru nemovitostí na čl. 7 spisu plyne, že žalovaná je zapsána jako vlastník pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí]. 5. Z darovací smlouvy ze dne [datum] plyn, že žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví darem od svého bývalého manžela [jméno] [příjmení]. 6. Z oznámení o opravě oplocení ze dne [datum] na čl. 18 spisu plyne, že žalobkyně oznámila Obecnímu úřadu Sýkořice, že v nejbližší době bude svépomocí měnit stávající drátěné oplocení za oplocení z dřevěných latí. 7. Z přípisu [stát. instituce] ze dne [datum] soudy zjistil, že obec žalobkyni oznámila, že zastupitelstvo obce Sýkořice projednalo její oznámení o výměně oplocení, přičemž s tímto souhlasí s tím, že zůstanou zachovány vytyčené hranice. 8. Svědek [příjmení] [příjmení] při svém výslechu vypověděl, že je bývalým manželem žalobkyně, že on osobně svépomocí měnil bývalé oplocení, které bylo z živého plotu a drátěnky na laťkové oplocení. Dělal to tím způsobem, že odstranil původní oplocení, vybagroval místo pod živým plotem, kde zbudoval betonové základy. Dále uvedl, že vybagrování bylo směrem ke konci živého plotu, myšleno směrem k cestě. Uvedl též, že se snažil plot postav tak, aby se co nejvíce zvýšil prostor pozemku. 9. V řízení byla vyslechnuta celá řada dalších svědků, avšak nikdo ze svědků nebyl schopen poskytnout soudu informace, které by mohly ovlivnit rozhodnutí soudu, neboť všichni svědci žijí v okolí sporných nemovitostí a jsou zainteresováni či seznámení se sporem žalobkyně a žalované z předchozího správního řízení, jejich výpovědi byly zjevně zkreslený mnohonásobným opakováním a připomínáním si toho jak oplocení bylo či nebylo přestavěno. Svědky bylo možno rozdělit na dva tábory; první tvrdíc, že oplocení bylo zachováno na shodném místě, a druhý, který tvrdil, že posunutí došlo v řádech půl metru až metru. 10. Dne [datum] proběhlo ohledání na místě, ze kterého vyplynulo, že v současné době se na místě nachází oplocení se dřevěný latí, které je postaveno na kamenné zídce. Při ohledání byl na místě přítomen svědek [příjmení] [příjmení], který nové oplocení budoval a tento soudu a přítomným ukázal, kde podle jeho názoru byl původní živý plot, přičemž je toto zachyceno na fotografii z času 13:57, kdy svou pravou nohou ukazuje hranici živého plotu tak, jak byla na pozemku v minulosti. Svědek uvedl, že se tehdy domníval, že se posunul za hranice svého pozemku, protože jak sám uvedl:„ přece by si nebagroval svůj pozemek“. Dále uváděl, že nestavěl podle žádného plánku. 11. Soud dále provedl srovnání fotografií, na kterých je vidět živé oplocení na čl. 209 spisu s fotografiemi z doby výstavby nového oplocení na čl. 207 a 208 spisu, přičemž z laického pohledu bylo oplocení budováno v linii živého plotu, byť na vnější linii živého oplocení. 12. Z geometrického plánu [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že z pozemku par. [číslo] byl oddělen pozemek parc. [číslo] který přiléhá k pozemku žalobkyně. 13. Z ostatních navržených, ať už provedených či neprovedených, důkazů soud nezjistil žádné rozhodné skutečnostní, které by mohly mít vliv na závěr o skutkovém stavu věci nebo by měly vliv na právní hodnocení, anebo by byly nadbytečnými. 14. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč. zak.“), a to podle ust. § 3028 o. z. 15. Podle ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. 16. Podle ustanovení § 134 odst. 4 obč. zák. pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby. 17. Podle ustanovení § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. 18. Podle ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. 19. Pro posouzení věci, je tedy rozhodné posouzení, zda byla žalobkyně v dobré víře, že ji pozemek v současném rozsahu patří, resp. zda byla či nebyla oprávněnou držitelkou. 20. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. [obec] víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Pro naplnění dobré víry nestačí negativní přesvědčení držitele, že nepůsobí bezpráví, ale je třeba pozitivního přesvědčení, že mu věc nebo právo náleží. Držitel není oprávněným v případě, že sice nabyl„ poctivě“ (např. pro omyl), ale jeho dobrá víra tu není„ se zřetelem ke všem okolnostem“. V literatuře i judikatuře panuje shoda, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. [obec] víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může být nadále subjektivně v dobré víře. 21. K první námitce žalované, že žalobkyně nehradila daň z nemovitosti, soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, kde Nejvyšší soud dopěl