6 C 111/2024-97 — Okresní soud v Rakovníku

1. Žalobou z , datum, se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení1) pohledávky ve výši , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, ve výši 14,75 % ročně od , datum, do zaplacení,2) pohledávky ve výši , částka, ,3) úroku ve výši 71,04 % p.a z částky , částka, od , datum, do , datum, ve výši , částka, , úroku ve výši 14,75 % p.a z částky , částka, od , datum, do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od , datum, dosáhne částky , částka, .Žalobu odůvodnila zejména tím, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru ve výši , částka, , který byl žalovanému vyplacen , datum, , přičemž byla sjednána nominální úroková sazba ve výši 71,04 % ročně ve 48měsíčních splátkách po , částka, . Žalobkyně v žalobě uvedla, že zohlednila platby žalovaného ve výši , částka, s tím, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena.2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze , datum, , kde předně upozorňuje, že po něm nebylo požadováno doložení výdajů. Žalovaný potvrdil, že určený obnos peněz obdržel a má zájem jej vrátit, jedná se však o bezdůvodné obohacení, neboť úvěrová smlouva je absolutně neplatná. K neplatnosti smlouvy žalovaný namítl, že je zde nedostatek jednání prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Dále namítá rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy s ohledem na výši RPSN, a nakonec namítá rovněž nedostatečné splnění povinnosti žalobkyně posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. K posouzení úvěruschopnosti žalovaný namítá, že žalobkyně nepostupovala s řádnou péčí, neboť neprověřila řádně výdaje žalovaného. S odbornou péčí znamená, že věřitel se nespokojí s pouhými nepodloženými prohlášeními spotřebitele, ale sám aktivně zjišťuje a prověřuje údaje poskytnuté spotřebitelem. Závěrem žalovaný navrhl částečné zamítnutí žaloby s tím, že žádá, aby jistina byla ponížena o , částka, , které již uhradil s tím, že je ochoten jednorázově uhradit , částka, s ohledem na možnost opatřit finanční prostředky z rodiny. Žalovaný žádá soud, aby zvážil nepřiznání nákladů žalobkyni podle § 150 občanského soudního řádu.3. Na odpor žalovaného reagovala žalobkyně zpětvzetím na základě podání z , datum, , doplněného podáním z , datum, s tím, že požaduje již pouze jistinu ve výši , částka, bez úroků. Ve zbývajícím rozsahu, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, proto soud v souladu s ustanovením § 96 odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu řízení k zpětvzetí zastavil.4. Pokud jde o ověření výdajové stránky hospodaření žalovaného, žalobkyně v podání z24. 6. 2024 uvedla, že to byl žalovaný, kdo uvedl náklady na bydlení ve výši , částka, , představující nájemné a inkaso s tím, že žalobkyně vycházela z poctivosti jednání žalovaného. Žalobkyně připustila, že nemá k dispozici doklad o výši nájemného. K ostatním výdajům žalovaného, žalobkyně uvedla, že další doklady k dispozici nemá a žalobkyně se spoléhala na prohlášení žalovaného s tím, že vyšla z částky minimálních výdajů ve výši , částka, dle zákona o životním a existenčním minimu. Žalobkyně shrnula, že základ pro určení úvěruschopnosti spotřebitele vytváří žadatel o úvěr, v tomto ohledu žalobkyně argumentuje trestně právní judikaturou s tím, že žalobkyně považuje zkoumání úvěruschopnosti žalovaného za dostačující. V tomto ohledu žalobkyně doložila kartu hodnocení klienta, kde jsou uvedeny příjmy žalovaného vyplývající ze zaměstnání ve výši , částka, měsíčně, a dále jsou uvedeny výdaje celkem , částka, představující životní minimum , částka, , a dále náklady na bydlení , částka, . U výdajů je uvedena rezerva , částka, .5. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný od žalobkyně obdržel částku ve výši , částka, , kdy na tuto uhradil , částka, .6. Při právním posouzení nároku uplatněného žalobkyní v podané žalobě soud vyšel z ustanovení § 2395 občanského zákoníku a dále z ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 2 odst. 1, § 86 a § 87, odst. 1 citovaného zákona.7. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, kdy dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, neboť v rozporu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru žalobkyně řádně neověřila výdajovou stránku žalovaného. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, je kromě ochrany spotřebitele postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudí úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru.8. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ), vyplývá, že věřitel své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, kdy dostatečnými informacemi dokládající úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele; odborná péče naopak předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit.9. V tomto ohledu nejsou splněny povinnosti žalobkyně, pokud jde o povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, pokud jde o jeho výdajovou stránku, neboť žalobkyně v rozporu s výše citovanými závěry vycházela pouze z tvrzení žalovaného, jehož výdaje kalkulovala v tvrzených nákladech na bydlení spolu s částkou životního minima. V dané věci proto soud dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzovaní úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka, neboť nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopný dostát svých závazků. Žalobkyně, jak vyplývá z předložených listin, postupovala při prověřování úvěruschopnosti žalovaného formálně, a spokojila se s tím, jaké informace žalovaný uvedl, aniž by je ověřila z podkladů, které si měla od žalovaného vyžádat. Bližší ověření u žalovaného se týkalo pouze jeho příjmů, nebyly však zkoumány deklarované náklady na bydlení a domácnost, ani další běžné měsíční výdaje. Ani relativně vyšší příjem žalovaného není dostatečným podkladem pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, neboť žalovaný mohl být v dané době zatížen dalšími dluhy, které jeho příjem nemusely pokrýt, proto je nutné v přiměřeném rozsahu zkoumat nejen pravidelný příjem, ale pravidelné, respektive nutné výdaje. Posouzení úvěruschopnosti přitom není pouhou statistickou záležitostí, kdy není smyslem zjistit, zda by průměrná osoba v postavení žadatele o úvěr byla schopna poskytnutý úvěr splácet, ale účelem zákona ji opravňuje zjistit, zda v daném případě právě tento a nikoli jiný dlužník bude schopný dostát svých závazků. Jde o konkrétního žadatele a jeho úvěruschopnost, nikoli o úvěruschopnost obecnou.10. Pro závěr o úvěruschopnosti je proto třeba, aby byl doložen jak příjem, tak i pravidelné měsíční výdaje, k čemuž, pokud jde o výdaje, postačí například nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách, výpisy z účtu, z nichž jsou obvykle jak pravidelné měsíční výdaje, tak i příjmy dobře patrné. Zákonná povinnost posouzené úvěruschopnosti přitom zprostředkovaně chrání celou společnost, neboť předchází negativním sociálním důsledkům, předložení a insolvence v podobě úpadku spotřebitele a osob na něm závislých (obdobně srovnej výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu). Poskytnutí úvěru proto v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi účastníky ve smyslu § 588 občanského zákoníku neplatná i z tohoto důvodu.11. Plnění poskytnuté žalobkyní žalovanému po odečtení provedených úhrad, je proto třeba po právní stránce kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení, neboť se jedná o plnění bez právního důvodu ve smyslu § 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V uvedeném rozsahu pak s ohledem na shodná tvrzení účastníků, soud podané žalobě vyhověl, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.12. O lhůtě k plnění pro vrácení jistiny, soud rozhodl za situace, kdy žalovaný sám uvedl, že je schopen zbývající dlužnou částku uhradit jednorázově z prostředků, poskytnutých mu rodinou. Soud proto stanovil 3denní pariční lhůtu v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 142a odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž soud aplikoval také ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť to byla žalobkyně, kdo zavinil zastavení řízení. V předmětné věci je třeba v souladu se závěry vyslovenými již v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, přihlédnout při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu k celému předmětu řízení včetně příslušenství, kdy, pokud jde o úroky, vycházel soud ze skutečnosti, že uplatněné úroky žalobou žalobkyně požadovala až do data podá