3 C 180/2020-159 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Dne 4. 11. 2020 podali žalobci žalobu ve věci výše rubrikované a domáhali se tak určení, že jsou vlastníky části pozemku výše označeného. Tvrdili, že dne 9. 1. 1995 koupili dům [číslo popisné] na [parcelní číslo] a zahradu [parcelní číslo] v [katastrální uzemí], s účinky vkladu vlastnického práva 8. 2. 1995. Dům koupili v dobré víře, že součástí koupeného pozemku je předzahrádka na přilehlém pozemku [číslo]. Předzahrádku nepřetržitě drží a užívají, v držbě nebyli rušeni až do r. 2014. Proto se stali vlastníky pozemku na základě vydržení za období od 9. 1. 1995 do 9. 1. 2005. Tvrdili, že chtějí dosáhnout souladu stavu zapsaného se stavem faktickým a jsou připraveni podat příslušný návrh na zápis do Katastru nemovitostí. Rozsudek nutně potřebují jako podklad pro takový návrh. 2. Žalovaný se bránil žalobě a navrhl její zamítnutí. Popřel dobrou víru žalobců. Vysvětlil, že sporná část pozemku je součástí veřejné cesty a jako taková nemůže být předmětem vydržení. Tvrdil, že pozemek je veřejným statkem a u něho je vyloučeno vydržení (s odkazem na argumentaci v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2019). O nedostatku dobré víry žalobců svědčí i jejich nabídka na odkoupení sporné části pozemku v dopisu ze 17. 2. 2020. Pokud by byli přesvědčeni o tom, že jsou vlastníky, pak by jistě nežádali žalovaného u o prodej této části pozemku. Stejně tak o tom svědčí i žádost žalobců o pronájem části pozemku z 10. 9. 2013. 3. Nebylo sporu o tom, že žalobci mají ve společném jmění manželů [parcelní číslo] včetně domu [číslo popisné] a dále zahradu [parcelní číslo] v [katastrální uzemí]. Stejně tak nebylo sporu o tom, že žalovaný je v Katastru nemovitostí evidován jako vlastník sousedního [parcelní číslo] Tyto skutečnosti byly ověřeny i výpisem z Katastru nemovitostí. Kupní smlouva ve formě notářského zápisu z 9. 1. 1995 pak dokládá nabytí vlastnictví žalobců od předchozího majitele nemovitostí [jméno] [příjmení] (s účinky vkladu ke dni 8. 2. 1995). 4. Soud aplikoval jednak přechodné ust. § 3028 odst.1, 2 zákona č. 89/2012 S., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.; a na jeho základě dále aplikoval úpravu vydržení obsaženou v předchozím občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč.zák.). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (uveřejněném pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck /dále jen„ Soubor“ /), podle něhož – cit.:„ … oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněném pod č. C 1067 v Souboru), se uvádí, že – cit.:„ … posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 /uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru/). Vydržet lze vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 /vše dostupné na www.nsoud.cz). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu i to, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 /uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru/). Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 /uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru/). S těmito závěry se Nejvyšší soud ČR následně ztotožnil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15046 v Souboru). 5. Nebylo sporu o tom, že žalobci užívají předzahrádku před domem [číslo popisné] od koupě domu. Při místním šetření soud ověřil, že předzahrádka před domem vybočuje z rovné linie plotů sousedních domů v ulici a vytváří tak jakýsi„ zub“, jak je patrné i z katastrální mapy a geometrického plánu předloženého žalobci. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že on i jeho předkové užívali předzahrádku již od dob vybudování domu v roce 1930. Z výpovědí svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] i z výpovědí obou žalobců plyne, že oplocená předzahrádka byla před domem vždy v minulosti, její plot navazoval na plot před protějším domem, přehradil tak ulici a ta nebyla v této části průchozí. Tomu odpovídají i fotografie předzahrádky z roku 1962, 1999 a 2000. 6. Rozhodným obdobím pro otázku vydržení je tak doba 10 let od 8. 2. 1995 do 8. 2. 2005. Svědek [jméno] [příjmení] vypověděl, že mu žalobkyně b) v roce 2005 řekla na jeho dotaz, že ví o tom, že předzahrádka je na obecním pozemku, ale že takto ji již koupili, avšak toto sdělení spadá až do doby po uplynutí vydržecí doby (duben či květen 2005). Jeho výpověď tak není pro rozhodnutí věci zásadně významná. Svědek [jméno] [příjmení] vypověděl, že při prodeji domu žalovaným měli účastníci k dispozici katastrální mapu, avšak dále vypověděl, že on u prodeje vůbec nebyl a nic o něm neví. Jeho výpověď je tak v této části nekonzistentní a není z ní možno dovodit, že by při koupi měli žalobci důvod k pochybnostem o majetkoprávní sounáležitosti předzahrádky s domem. Důvod k takovým pochybnostem neplyne ani z dopisu žalobců z 10. 9. 2013 – jednak se jedná o dopis, který vznikl až po rozhodné době, jednak se zjevně týká jiné části pozemku než předzahrádky. Jako nevýznamné pro rozhodnutí věci se jeví náčrt plynofikace domu s června 2005, vyjádření obce Bolehošť z 24. 6. 2019, fotografie daného místa z roku 2014 (vše pořízeno až po rozhodném období). Poukaz žalovaného na exkluzivní právní charakter pozemku coby veřejného statku není přiléhavý, protože tento právní institut byl zaveden do českého práva teprve od 1. 1. 2014 (až po období rozhodném pro tento spor). Stejně tak nelze aplikovat právní argumentaci z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2019, protože onen rozsudek se týká věci s odlišným skutkovým základem (obec se domáhala vydržení pozemku, který je následně užíván jako veřejná cesta). Ono rozhodnutí také vůbec nevykládá pojem veřejného statku a je založeno na zcela jiné argumentaci. Pokud ve svém závěru cituje komentář veřejného statku z odborné literatury (Havlan, P., Fojtík, L., in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1733), jedná se o obiter