3 C 133/2021-60 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 10. 5. 2021 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. 2. Žalobce tvrdil, že dne 25. 11. 2016 uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] jejímž předmětem bylo financování osobního automobilu tov. zn VOLKSWAGEN Passat Variant (3C) Diesel - 2, [VIN kód], rok výroby. Součástí smlouvy jsou Obchodní podmínky č. 100315 CAR ze dne 1. 3. 2015 a Sazebník poplatků. To prokázal smlouvou, obchodními podmínkami a sazebníkem. 3. Dále žalobce tvrdil, že poskytl žalovanému úvěr ve výši 104 000 Kč. Výše úvěru byla vypočtena jako součet rozdílu mezi pořizovací cenou předmětu financování (149 000 Kč) a přímou platbou (45 000 Kč). Úvěr byl poskytnut žalovanému k rukám dodavatele v souladu s čl. čl. I Smlouvy dne 30. 11. 2016. Žalovaný se zavázal splatit úvěr v 60 splátkách po 2 849Kč, splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce, počínaje 25. 12. 2016. Úrok z úvěru činil 21,6 % ročně při sjednané výši RPSN 23,91 % Celkem měl žalovaný splatit 170 940 Kč (celková suma splátek včetně pojištění). To žalobce prokázal smlouvou. Vyplacení úvěru bylo doloženo potvrzením o poskytnutí úvěru a protokolem o předání automobilu. 4. Dále žalobce tvrdil, že žalovaný neuhradil 40. splátku úvěru splatnou dne 25. 3.2020 a porušil tak povinnost splácet své závazky z poskytnutého úvěru řádně a včas. Ve Smlouvě bylo přitom sjednáno, že v takovém případě je žalovaný povinen uhradit žalobci nejen dlužné splátky, veškeré příslušenství, náklady a sankce související dle obchodních podmínek a sazebníku poplatků, nýbrž i nesplacenou část jistiny úvěru poskytnutého na základě Smlouvy a sankce za porušení závazkového vztahu. Prodlení v plnění peněžních závazků žalovaného má za následek vznik práva žalobce na zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu dle sazebníku. Vedle toho je dle čl. VI odst. 6 žalobce oprávněn požadovat úroky z úroků. V důsledku prodlení došlo 26.09.2020 k zesplatnění dosud nesplatných dlužných splátek a k vyčíslení celkové pohledávky k úhradě. To žalobce prokázal smlouvou, zesplatnění pak dopisem z 21. 10. 2020 a dokladem o jeho doručení žalovanému dne 23. 10. 2020. 5. Dále žalobce tvrdil, že dluh žalovaného dle zesplatnění činil 57019,49 Kč. Dlužná částka se skládá ze 7 neuhrazených, ale splatných splátek do dne ukončení smlouvy ve výši 19773 Kč, z části jistiny nesplacené do rozhodného dne ve výši 34980,49 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 488 Kč, poplatků za zaslanou písemnou upomínku 150 Kč dle sazebníku, účelně vynaložených nákladů za oznámení o okamžité splatnosti úvěru ve výši 200 Kč dle sazebníku, smluvní pokuty za prodlení s úhradou dlužných splátek ve výši 35 Kč, smluvní pokuty za prodlení úhrady v důsledku zrušení úvěrové smlouvy (dle čl. III odst. C) 1. OP) 1 393 Kč. Dohodnutý poplatek za upomínku, náklady na oznámení o zesplatnění a smluvní pokuty doložil žalobce smlouvou a sazebníkem. 6. Dále žalobce požadoval smluvní pokutu ve výši 0, 1 % denně z dlužných splátek 19774 Kč počítanou za dobu od 26. 3. 2020 do 1. 10. 2020 a kapitalizovanou částkou 1924,96 Kč a smluvní pokutu vymezenou stejným způsobem, tentokrát z částky 34980,49 Kč, za dobu od 11. 11. 2020 do 10. 5. 2020 kapitalizovanou částkou 6296,49 Kč. Soud zjistil ze zesplatnění (dopis z 21. 10. 2020) i předžalobní upomínky o zaplacení, že žalobce takto vymezil svoje nároky vůči žalovanému i v obou výzvách. Ze smlouvy, obchodních podmínek a sazebníku soud zjistil, že strany sporu se nedohodly na takovéto smluvní pokutě. Smluvní pokuta za prodlení byla dohodnuta jako 10 % z dlužné částky, nikoliv v závislosti na délce prodlení (0,1 % denně z dlužné částky). Soud neakceptuje vysvětlení žalobce v tom směru, že takto vymezená smluvní pokuta je pro žalovaného výhodnější, než kdyby ji žalobce požadoval v dohodnuté výši. Již při zběžném pohledu je zjevné, že tomu tak není. Není podstatné, zdali by žalobce mohl či nemohl požadovat smluvní pokutu i z jiného základu, jak uvedl při jednání soudu. Podstatné je, jak smluvní pokutu vymezil ve výzvě k zaplacení a jak ji uplatnil v tomto sporu. Oboje určil způsobem odporujícím dohodě stran. Proto soud dospěl k závěru o tom, že není dán nárok žalobce na takto vymezenou smluvní pokutu. 7. Žalobce tvrdil, že před uzavřením úvěrové smlouvy zodpovědně posoudil úvěruschopnost žalovaného a doložil to otisky dat z bankovních registrů, nebankovního registru, databáze SOLUS, výsledky šetření z interní databáze žalobce, z Insolvenčního rejstříku, z databází Neplatné doklady a Evidence adres obecních úřadů. Správnost jeho posouzení dokládá nepřímo i další jednání žalovaného, který splácel úvěr až do 39. splátky. Proto má soud za prokázané, že v původní věřitel splnil zákonnou povinnost a posoudil s odbornou péčí úvěru schopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Proto je možno na smlouvu hledět jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 8. Žalovaný se ničím nebránil. 9. Posuzovaný případ je sporem ze smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobce splnil svoji povinnost, kdy