3 C 143/2021-45 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 28. 6. 2021 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení zápůjčky. Žalovaný se ničím nebránil. 2. Soud zjistil, že dne 16. 3. 2018 14. 3. 2017 uzavřel žalovaný smlouvu o zápůjčce s původním věřitelem, společností s ručením omezeným [anonymizována dvě slova]. Věřitel mu vyplatil 6000 Kč a žalovaný se zavázal je splatit.. Žalovaný splatil pouze 3900 Kč a je v prodlení se splacením zbytku od 12. 2. 2021 (v závislosti na výzvě k zaplacení z 20. 1. 2020) Pohledávka byla postoupena žalobci. 3. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) V řízení se však neprokázalo, že by věřitelská společnost splnila svoji povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy. Proto soud na smlouvu hledí jako na smlouvu neplatnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 4. Žalobce neprokázal uzavření smlouvy, a proto lze uvažovat pouze o jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení jako nároku na vrácení bezdůvodně vyplacené částky. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Žalovaný užívá cizí věc bez právního důvodu, je tedy povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení, jehož se mu tak dostalo. Proto soud přiznal žalobci nárok na vydání 30 000 Kč a zamítl její v části, jež se týká kapitalizovaného úroku. Žalobce neprokázal, že by takový úrok byl dohodnut. Stejně tak soud zamítl žalobu v části, jež se týká smluvní pokuty a poplatku za poskytnutí úvěru (v žalobě označeno jako náklady spojené s uplatněním pohledávky), když žalobce neprokázal dohodu o povinnosti žalovaného platit takovéto platby. Výzva k zaplacení byla žalovanému doručena dne 1. 2. 2021 na základě domněnky doby dojití (třetí pracovní den po odeslání, ve smyslu ust. § 573 odst. 1 občanského zákoníku), když žalovaný nezpochybnil doručení výzvy. Žalovaný je v prodlení se zaplacením (měl plnit do 10 dnů po doručení výzvy, v následující den se již ocitl v prodlení), a proto je povinen zaplatit žalobci i úroky z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku. Jejich výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (dle ust. § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob). Proto soud mohl žalobě vyhovět pouze zčásti a ve zbytku ji musel zamítnout. 5. Žalobce uspěl ve sporu jen zčásti. Proto soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádné ze stran sporu ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. 6. Povinnost uloženou rozsudkem je třeba splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu).