6 C 86/2021-72 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 5. 2021 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 140.193 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.888,89 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5.128,67 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 100.000 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 18,84 % ročně jdoucího z částky 100.000 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení. V žalobě tvrdil, že se jedná o nesplacenou část úvěru poskytnutého na základě smlouvy uzavřené dne 8. 7. 2019 mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] Předchůdce žalobce poskytl žalované na základě této smlouvy peněžní prostředky ve výši 100.000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit kromě jistiny také úrok ve výši 109.952 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 18.000 Kč v 36 měsíčních splátkách po 6.332 Kč. Úvěr měl být splacen do 23. 7. 2022, avšak žalovaná nezaplatila nic. 2. Žalovaná se formou nepodepsaného e-mailu vyjádřila k žalobě tak, že je ve špatné finanční situaci, kterou se pokusí řešit a dluh splácet. 3. V průběhu řízení žalobce sdělil soudu, že žalovaná zaplatila na dluh 5.000 Kč a v tomto rozsahu vzal žalobu zpět, přičemž úhradu započítal na dlužný úrok s poplatkem. Soud proto řízení podle § 96 odst. 2 o. s. ř. v rozsahu zpětvzetí zastavil. 4. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci téhož žalobce projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 9. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 7. 2019 (založené na č. l. 10-11 soudního spisu) soud zjistil, že předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], se zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši 100.000 Kč. Ve smlouvě byl dojednán úrok ve výši 109.952 Kč při úrokové sazbě 56,71 % p. a. a administrativní poplatek ve výši 18.000 Kč. Z potvrzení o provedení transakce (č. l. 12 soudního spisu) soud zjistil, že žalované byla na účet uvedený ve smlouvě dne 8. 7. 2019 poukázána částka 100.000 Kč. 10. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, předložil žalovaný zákaznickou kartu (č. l. 6-7 soudního spisu), v níž je uvedeno, že žalovaná bydlí v nájmu od soukromé osoby, je v pracovním poměru na dobu neurčitou, její pravidelný měsíční příjem činí 25.000 Kč, osobní výdaje 3.410 Kč, výdaje na bydlení 5.000 Kč, ostatní výdaje 1.000 Kč a splátky úvěrů 5.000 Kč. Žalobce předložil i výplatní pásky žalované, z nichž měl předchůdce žalobce ověřovat příjmy žalované; čtyři pásky byly z měsíců červenec až říjen 2017, jedna z října 2018 (v nich čistý příjem žalované osciloval mezi 21 a 25 tisíci Kč), a pak výplatní pásku z května 2019, tedy z doby těsně předcházející uzavření smlouvy. Na této pásce je ale vyznačen čistý příjem žalované jen ve výši 1.725 Kč. Žalobce dále předložil výtisk credit reportu, z něhož soud zjistil, že žalovaná si vzala v minulosti celkem osm úvěrů v částkách od 800 Kč do 5.000 Kč, které vždy uhradila (úvěry jsou tam uvedeny jako ukončené). 11. Z uvedeného je zřejmé, že předchůdce žalobce se nijak nezabýval prudkým poklesem příjmů žalované před poskytnutím úvěru, ani sdělením žalované o splátkách 5.000 Kč měsíčně na blíže nespecifikované závazky. Rovněž žalovanou uvedené výdaje na bydlení nekorespondují s běžnou životní zkušeností. 12. Nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy potřebnou a zákonem předvídanou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovanou je tak absolutně neplatná. 13. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 100.000 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo ke dni poskytnutí hotovosti k bezdůvodnému obohacení ve výši 100.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaná obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaná neuhradila na dluh nic, a teprve v průběhu řízení, dne 13. 10. 2021, zaplatila 5.000 Kč. Žalobce, jemuž byly pohledávky postoupeny, má tak nárok na vrácení rozdílu mezi částkou, kterou vyplatil žalované jeho právní předchůdce, a částkou odpovídající částečné úhradě, což činí 95.000 Kč. 14. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce předložil soudu a soud provedl k důkazu dva podací lístky datované dny 27. 8. 2020 a 21. 12. 2020. První z nich (na č. l. 14) se zřejmě vztahuje k oznámení o postoupení pohledávky (na č. l. 13 soudního spisu). Soud zadal číslo zásilky z podacího lístku do systému track&trace České pošty, s.p., avšak s výsledkem, že zásilka nebyla vůbec nalezena (č. l. 67). Druhý lístek (č. l. 15 soudního spisu) se nejspíše vztahuje k předžalobní výzvě (na č. l. 8 soudního spisu). Tato zásilka byla podle systému České pošty žalované dodána dne 4. 1. 2021. V dopise byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu do 4. 1. 2021. Protože jí byl tento den dopis doručen, mohla žalovaná dluh zaplatit do dne následujícího, poté se ale dostala do prodlení. Soud proto přiznal žalobci zákonný úrok z prod