7 C 86/2021-77 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

Žalobce se domáhal po žalovaném svou žalobou, uplatněnou u soudu dne 5.2.2021, zaplacení žalované částky z titulu nesplacení úvěrové smlouvy, kterou se žalovaným uzavřel 30.10.2019 pod č. 4910061257, jejíž nedílnou součástí byly i úvěrové podmínky. Před uzavřením smlouvy žalobce řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného, když posoudil jeho příjmovou a výdajovou stránku, věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení a také nahlédl do externích úvěrových registrů a výstupem byla hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která byla žalovanému coby žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Žalobce žalovanému poskytl na základě úvěrové smlouvy 100 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 3 519 Kč. Ve splátkách byla zahrnuta příslušná část úvěru, pojištění, poplatky a úroky. První splátka byla dle smlouvy splatná po měsíci od data poskytnutí úvěru, v daném případě tedy 12.12.2019, když k čerpání úvěru došlo 12.11.2019. Úvěr byl úročen procentní sazbou sjednanou ve smlouvě, a to ve výši 28,55 % ročně. Protože žalovaný svůj závazek ze smlouvy porušil, když nesplácel úvěr řádně a včas, využil žalobce svého oprávnění vyplývající ze smlouvy a úvěr k 29.10.2020 zesplatnil a žalovaného vyzval ke splacení celého dluhu dopisem ze dne 29.10.2020. Žalovaný, ale na výzvu nereagoval a na úvěr zaplatil pouze 8 798 Kč. Žalovaný tvrzené skutečnosti žalobcem nesporoval, ale uvedl, že od poloviny měsíce srpna 2020 je násilně umístěn v Psychiatrické nemocnici v [obec], čímž mu bylo znemožněno pracovat a splácet předmětný úvěr. Jediným příjmem žalovaného je nyní jen invalidní důchod, ze kterého hradí pojištění a náklady na bydlení, které nemůže využívat, a na splácení úvěru mu již nezbývají finanční prostředky. Potvrdil, že v době kdy žádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru, pobíral invalidní důchod ve výši 13 500 Kč měsíčně a dále si brigádně přivydělal asi 8 000 Kč měsíčně. Bydlel v podnájmu se spolubydlící a její dcerou a platil nájemné ve výši 12 000 Kč měsíčně. Spolubydlící mu na nájem přispívala 4 000 Kč měsíčně. Žádné další půjčky v době poskytnutí úvěru od žalobce, neměl. Žalobce s odkazem na ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru uvedl, že při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nelze jistě dovozovat jeden konkrétní„ nejlepší“ postup, neboť v řadě případů není možné mnohé relevantní výdaje spotřebitele vůbec zjistit, když řadu výdajů lze individuálně zjistit jen od spotřebitele a je v podstatě nemožné jejich výši jakkoliv dokumentárně ověřit nežli spoléhat na údaje sdělené spotřebitelem a ty případně korigovat podle staticky podložených modelů. Pro zjištění kreditního skóre, resp. pro zjištění limitu nejvyšší měsíční splátky žalovaného použil zjištění, že zdroj příjmu žalovaného byl důchod ve výši 13 500 Kč měsíčně, jeho minimální výdaje na bydlení 1 305 Kč měsíčně, žalovaný byl vdovec, žil v podnájmu a životní minimum dospělých členů domácnosti bylo 3 410 Kč, když žalobce vycházel z životního minima dospělého člena domácnosti v době schvalování úvěru a měsíčních nákladů domácnosti na bydlení dle údajů ČSÚ. Dále žalobce provedl lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Na základě těchto zjištění a s ohledem na výši úvěru a výši měsíční splátky žalobce shledal žalovaného schopným předmětný úvěr splácet. Ze smlouvy o hotovostním úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 30.10.2019 pod č. 4910061257 bylo zjištěno, že žalovanému byl žalobcem poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit po 48 měsíčních splátkách ve výši 3 519 Kč, se sjednanou roční úrokovou sazbou ve výši 28,55 % a celková částka ke splacení bude 167 040 Kč. Žalobce v návrhu na uzavření smlouvy uvedl, že je vdovec, bydlí v podnájmu, má střední vzdělání, je důchodce a jeho čistý měsíční příjem činí 13 500 Kč. Z potvrzení o hospitalizaci, vydaného Psychiatrickou nemocnicí v [obec] dne 3.5.2021 bylo zjištěno, že žalovaný je v ústavní péče od 18.8.2020. Soud projednávanou věc posoudil dle § 2395 a o. z., podle kterého smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky a podle zákona č. zákona č. 257/2016 Sb, o spotřebitelském úvěru, kde podle § 1 se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba, poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Ze smlouvy o hotovostním úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru č. 4910061257 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným bylo zjištěno, že žalovanému byl žalobcem poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit po 48 měsíčních splátkách ve výši 3 519 Kč, se sjednanou roční úrokovou sazbou ve výši 28,55 % s tím, že celková částka ke splacení bude 167 040 Kč. Žalobce v návrhu na uzavření smlouvy uvedl, že je vdovec, bydlí v podnájmu, má střední vzdělání, je důchodce a jeho čistý měsíční příjem činí 13 500 Kč. Žalobce pak tyto skutečnosti použil pro zjištění kreditního skóre žalovaného a jako jeho minimální výdaj na bydlení použil dle údajů ČSÚ částku 1 305 Kč měsíčně. Žalovaný, ale v řízení tvrdil, že za užívání bytu v době žádosti o poskytnutí úvěru platil nájemné ve výši 12 000 Kč měsíčně, což p