3 C 172/2021-61 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 28. 6. 2021 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěrů. Žalovaný se ničím nebránil. 2. Soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 1401069427, že dne 25. 2. 2019 podepsali právní předchůdce žalobce [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru a žalovanému bylo poskytnuto v hotovosti 10 000 Kč. Soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 1401112470, že dne 10. 5. 2019 podepsali právní předchůdce žalobce [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru a žalovanému bylo poskytnuto v hotovosti 13 000 Kč. 3. Žalobce dále tvrdil (a nebylo sporné), že na první úvěr splatil žalovaný pouze 3 900 Kč, poslední splátku 13. 8. 2019, na druhý úvěr pouze 1 100 Kč (poslední splátku opět 13. 8. 2019). 4. Dále žalobce tvrdil, že původní věřitel mu postoupil pohledávky z obou smluv. Postoupení doložil smlouvou o postoupení pohledávek. 5. Z dopisu datovaného 19. 2. 2021 soud zjistil, že žalovaný byl vyrozuměn o postoupení pohledávek žalobci a zároveň byl vyzván k jejich splacení. Výzva mu byla zaslána poštou, zásilka byla podána 22. 2. 2021, jak plyne z podacího lístku pošty. Ve smyslu ustanovení § 573 občanského zákoníku tak platí domněnka doby dojití 25. 2. 2021 (třetí pracovní den po odeslání). 6. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Žalobce neprokázal, že by věřitelská společnost splnila svoji povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy. Předložil sice soudu 2 karty zákazníka k jeho žádostem o spotřebitelské úvěry, avšak v nich jsou takové nesrovnalosti, že nedovolují závěr o úvěruschopnosti žalovaného. V kartách zákazníka se počítá s neověřeným příjmem druha žalovaného jako příjmem jejich domácnosti, plyne z nich, že žalovaný předložil jako dokumenty k ověření svojí majetkové situace pouze složenky o výši svých příjmů (zjevně sociální dávky vyplácené po dobu mateřské dovolené) a nájemní smlouvu. V případě druhého spotřebitelského úvěru vůbec není počítáno v rozvaze se splátkami prvního úvěru, který v té době ještě nemohl být doplacen. Proto soud na obě smlouvy hledí jako na smlouvy neplatné ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 7. Žalobce neprokázal uzavření smlouvy, a proto lze uvažovat pouze o jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení jako nároku na vrácení bezdůvodně vyplacené částky. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Žalovaný je povinen vydat plnění, jehož právní důvod odpadl. Proto soud přiznal žalobci nárok na vydání 18 000 Kč (vyplacených 23000 – splacených 5000 Kč) a zamítl jej v části, jež se týká rozdílu mezi požadovanými 40496,75 Kč (z obou úvěrů vždy jistina + kapitalizované úroky + kapitalizované úroky z prodlení) a nesplacenými 18000 Kč. Dále jej zamítl co do úroků vyjádřených procentní sazbou a dále v části požadovaných úroků z prodlení vyjádřený procentní sazbou. Úroky z prodlení vyjádřené kapitalizovaný by částka by zůstala nepřezkoumatelné, když žalobce ani na výzvu soudu nedoplnil vysvětlení k a v otázce výše částek. Ze žaloby plyne, že žalobce započítával částečné plnění žalovaného i na neexistující složky dluhu (poplatky za administrativní činnost, za hotovostní inkaso splátek). Nelze tak vycházet z předpokladu správnosti kapitalizovaných částek požadovaných úroků z prodlení. U úroků z prodlení vyjádřených procentními sazbami soud vychází z výzvy k zaplacení bezdůvodného obohacení výše popsané (dopis z 19. 2. 2021, doručený 25. 2. 2021, s pariční lhůtou do 8. 3. 2021), a tedy z počátku prodlení 9. 3. 2021. Prvnímu pololetí r. 2021 odpovídá sazba úroků z prodlení 8,25% ročně. Tak soud zamítl úroky z prodlení požadované vyšší sazbou než 8,25 % ročně, dále úroky z prodlení požadované za dobu před vznikem prodlení (od 16. 1. 2021 do 8. 3. 2021), jednak i úroky z prodlení ze splacené části jistiny. Žalovaný je v prodlení se zaplacením od 9. 3. 2021 (měl plnit do 10 dnů po doručení výzvy, v následující den se již ocitl v prodlení), a proto je povinen zaplatit žalobci i úroky z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku. Jejich výše 8,25 % odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (dle ust. § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob). Proto soud mohl žalobě vyhovět pouze zčásti a ve zbytku ji musel zamítnout. 8. Žalobce uspěl ve s