3 C 199/2023-53 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 17. 8. 2023 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 4. 10. 2022 uzavřel věřitel [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o úvěru č. 536818004 Smlouvu uzavřeli s pomocí prostředků dálkové elektronické komunikace, prostřednictvím internetových stránek věřitele [webová adresa] Žalovaný dokončil svoji žádost o úvěr zasláním tzv. verifikační platby ze svého bankovního účtu na účet věřitele. Touto symbolickou platbou doložil svoji totožnost. Věřitel poskytl žalovanému dohodnutý úvěr 12000 Kč na účet, z něhož mu žalovaný převedl verifikační platbu. Žalovaný se zavázal splatit úvěr pravidelnými splátkami, do 3. 11. 2022, celkem 14732 Kč. Žalovaný se rovněž zavázal zaplatit žalobci úroky a, v případě prodlení se splácením, smluvní pokutu. Žalovaný však nic nesplatil. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku žalobci. 2. Žalobce předložil soudu úvěrovou smlouvu č. 836818004 datovanou 4. 10. 2022, která obsahuje dohodu o úvěru 5000 Kč, se závazkem žalovaného splatit celkem 6150 Kč do 3. 11. 2022 (celkový úrok 1150 Kč, tj. 279,83 % p.a.). Dále předložil úvěrovou smlouvu stejného čísla, datovanou 5. 10. 2022, jež je, dle obsahu, doplňkem předešlé smlouvy, rozšířila úvěr na 12000 Kč a žalovaný se na oplátku zavázal splatit věřiteli 14732 Kč do 3. 11. 2022. Verifikační platbu žalobce neprokázal – předložil sice soudu výpis z bankovního účtu věřitele, v němž se zaznamenán převod 1 haléře z účtu žalovaného, avšak převod proběhl 24. 1. 2022, takže chybí časová souvislost s oběma smlouvami. Dvěma výpisy z bankovního účtu u [právnická osoba] doložil žalobce převod 5000 Kč na účet žalovaného, dne 4. 10. 2022 a 7000 Kč dne 5. 10. 2022. Žalobce však neprokázal, že by původní věřitel splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Proto nelze na smlouvy hledět jako na smlouvy platné ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 3. Postoupení pohledávky žalobci doložil žalobce postupní smlouvou. Výzvu k vrácení půjčené částky do 10 dnů doložil dopisem původního věřitele z 18. 4. 2023. Z podacího archu pošty plyne, že zásilka byla podána na poště 19. 4. 2023. Ve smyslu ustanovení § 573 občanského zákoníku tak lze považovat za den doručení zásilky žalovanému třetí pracovní den po odeslání - 24. 4. 2023. 4. Posuzovaný případ je sporem na základě nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 5. Žalovaný dostal 12000 Kč na základě neplatné smlouvy, tj. bez právního důvodu. V této části tedy soud vyhověl žalobě. 6. Ve zbytku soud žalobu zamítl – jednak v části, jež se týká požadavku žalobce na poplatky za upomínku a smluvní pokutu. Tyto nároky měly být založeny smlouvou, pro neplatnost smlouvy je tak není možné žalobci přiznat. 7. Dále nebylo možno přiznat žalobci ani úroky z prodlení. Zde soud vychází z ustálené judikatury vyšších soudů, jak je vyjádřena např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262: 12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3). Při výkladu konkrétního ustanovení zákona lze k závěru o jeho smyslu a obsahu dospět pouze kombinací gramatického, logického, systematického, teleologického a případně historického a komparativního výkladu. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že