3 C 304/2022-30 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 22. 9. 2022 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 23. 12. 2021 se dohodl se žalovaným na poskytnutí úvěru 6000 Kč a poskytl mu úvěr, když předtím posoudil s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný se zavázal splatit úvěr splatit úvěr do 25. 1. 2022. Žalovaný nesplácel a žalobce jej 2x upomenul o splácení. Proto mu také vyúčtoval dohodnutou náhradu nákladů na upomínání 1500 Kč. Žalovaný požádal o uzavření dohody o narovnání. V ní se zavázal splatit žalobci 18500 Kč v 10 měsíčních splátkách, pod ztrátou výhody splátek. Žalovaný splatil pouze 7400 Kč. 2. Žalovaný se ničím nebránil. Žalobce se nedostavil k soudnímu jednání, a tak soud mohl vycházet pouze z jeho písemných podání. 3. Z dohody o narovnání datované 11. 3. 2022 soud zjistil, že v ní žalovaný potvrdil svůj dluh vůči žalobci – uvedl, že podle výše uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru mu bylo poskytnuto 6000 Kč splatných do 25. 1. 2022 a že vedle toho měl povinnost zaplatit věřiteli i poplatek 6408 Kč a úrok 192 Kč. Potvrdil, že dluh nesplatil a zavázal se splatit věřiteli nový dluh 18500 Kč, kterým nahradili jeho předchozí dluh. V rámci této částky slíbil splatit 6000 Kč půjčky, 192 Kč úroků, 6708 Kč poplatku za poskytnutí půjčky, a 5900 Kč smluvní pokuty zahrnující v sobě jednak poplatek 1500 Kč za poskytnutí splátkového kalendáře, jednak pokutu 1800 Kč a jednak pokutu za upomínky 2600 Kč. 4. Dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto seznamu. (ust. § 1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) 5. Soud ověřil z narovnání obsah úvěrové smlouvy, jak jej žalobce uvedl v žalobě – výši úvěru, jeho poskytnutí žalovanému, splatnost, dohodu o poplatku a úroku. Dále z ní plyne i ujednání stran nově vymezující závazek žalovaného – odpovídá žalobním tvrzením výše popsaným (výši dlužné částky, její skladbu, splatnost, výši splátek). 6. Žalobce tvrdil, že před uzavřením úvěrové smlouvy splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka, když se nespolehl pouze na informace poskytnuté žalovaným, ale prověřil si jeho osobní a majetkové poměry i v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a v registru úvěrů REPI. Toto tvrzení ničím neprokázal. Kromě toho žalobce nic netvrdil o splnění téže povinnosti před uzavřením dohody o narovnání. Přitom právě touto dohodou se dvojnásobně zvýšily závazky žalovaného oproti původní smlouvě. Je tedy přirozené, že tatáž povinnost stíhá poskytovatele úvěru i před uzavřením smlouvy rozšiřující závazek dlužníka (bez ohledu na její název). Žalovaný se nedostavil k soudu, takže nepotvrdil žalobní tvrzení a ani žalobce se nedostavil, takže jej soud nemohl poučit o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Není úkolem soudu, aby vyšetřoval a pátral po skutečném stavu. Podle ust. § 101 odst. 1 písm a) občanského soudního řádu platí, že účastníci jsou povinni zejména tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí věci. Ten, kdo se obrací na soud, musí tvrdit takové skutečnosti, z nichž plyne jeho právo (má tzv. povinnost tvrzení). Jestliže nejsou jeho tvrzení nesporná, je povinen označit důkazy k jejich prokázání – ve smyslu ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu (má tedy tzv. povinnost důkazní). Pokud nesplní důkazní povinnost, potom se v procesní teorii hovoří o tom, že jej tíží tzv. důkazní břemeno. Jestliže účastník sporu nepřesvědčí soud o svém právu (a pokud se neprokáže ani opak), potom soud nemůže učinit kategorický soud o sporné skutečnosti a musí rozhodnout podle toho, kdo měl povinnost důkazní ve vztahu ke sporné skutečnosti, kdo ji splnil či nesplnil (a koho tedy tíží důkazní břemeno). Ten, kdo nesplnil důkazní povinnost, neunesl ani ono imaginární důkazní břemeno a prohraje spor. A tak je tomu právě v tomto případu. Nepřítomného účastníka soud nemohl poučit o deficitu tvrzení a důkazní nouzi (arg. § 118a odst. 1, 2, 3 o.s.ř.). Soud tedy nemůže přisvědčit tvrzení žalobce o tom, že posoudil s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka před vznikem úvěrové smlouvy a obdobný závěr musí učinit i u povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka před vznikem dohody o narovnání. Proto soud na obě smlouvy hledí jako na smlouvy neplatné ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 7. Již jen jako nepodstatný detail se tak jeví nepřípustný požadavek žalobce na smluvní pokutu 5900 Kč z úvěru 6000 Kč. Podle ust. § 122 odst. 3 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů činí nejvyšší přípustná výše všech uplatněných smluvních pokut ½ výše spotřebitelského úvěru nejvýše však 200000 Kč. V tomto případě tedy max. 3000 Kč (pokud by byly smlouvy platné). 8. Posuzovaný případ je tak sporem na základě nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona