13 C 143/2024-32 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 922,06 Kč s příslušenstvím z titulu uzavření smlouvy o úvěru. Svůj nárok odůvodnila tvrzením, že účastníci uzavřeli dne 5. 12. 2019 úvěrovou smlouvou, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky do výše 25 000 Kč. Žalovaný uvedenou částku na výzvu žalobce řádně a včas nevrátil.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí či má se za to, že souhlasí.4. Soud má ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 12. 2019 za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky do výše 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpanou částku žalobkyni vrátit a zaplatit jí úrok ve výši 9,9 % ročně a platit i poplatky a ceny dle ceníku žalobkyně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami, splatnými k 15. dni každého kalendářního měsíce ve výši 382 Kč, celkem tedy 96 splátek. Nedílnou součást smlouvy tvořily i všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a její ceník, přičemž žalovaný potvrdil, že se s nimi před podpisem smlouvy seznámil.5. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného v podobě čistého měsíčního příjmu klienta ve výši 15 656 Kč, přičemž výše příjmu byla ověřena na základě předchozí žádosti klienta. Žalobkyně dále ověřila, zda klient není aktivní v insolvenčním řízení, dále z informací v bankovním a nebankovním registru klientských informací ověřila předchozí splátkovou morálku klienta a ověřila klienta v interní evidenci klientů, kde zjistila že o klientovi nejsou vedeny žádné relevantní negativní informace. Žalobkyně zjistila, že v době uvěrové žádosti měl klient spotřební úvěr u , právnická osoba, se splátkou 2 000 Kč a kontokorentní úvěr u , právnická osoba, s limitem 5 000 Kč a s orientační splátkou 150 Kč, když splátka nového úvěru činila 382 Kč. Celkem tedy splátkové zatížení činilo 2 532 Kč. Žalobkyně zhodnotila, že příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek a životních výdajů klienta.6. Žalobkyně prokázala, že splnila zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy, když se nespolehla pouze na informace poskytnuté žalovaným a prověřila si jeho osobní a majetkové poměry i v insolvenčním rejstříku, bankovním a nebankovním registru klientských informací. Proto soud na smlouvu hledí jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1) zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikaturně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018).7. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného má soud za prokázané, že žalovaný vyčerpal z titulu úvěru dle výše uvedené úvěrové smlouvy úvěr co do výše 25 000 Kč.8. Z upomínky ze dne 30. 4. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu a upozornila ho na to, že v případě, že neuhradí dluh ve výši 2 946 Kč, dojde ke dni 1. 6. 2023 k zesplatnění celého úvěru.9. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti dluhu ze dne 3. 6. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně ode dne 1. 6. 2023 zesplatnila všechny zbývající splátky dluhu.10. Před podáním žaloby byl dne 22. 1. 2024 žalovaný znovu žalobkyní vyzván k úhradě celé žalované částky včetně příslušenství. Ve výzvě byl výslovně upozorněn na možnost následného vymáhání dluhu soudní cestou. Ke dni 22. 1. 2024 dlužil žalovaný žalobkyni celkem 22 859,61 Kč na jistině úvěru a na úroku.11. Z provedených důkazů má soud za prokázaný následující skutkový stav.12. Žalobkyně, na základě smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným, dne 5. 12. 2019 poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč. Splácení úvěru včetně úroků a ostatních plateb bylo dojednáno tak, že žalovaný byl povinen úvěr splatit do 14. 12. 2027. Úroková sazba byla sjednána ve výši 9,9 % ročně, výčet možných poplatků a cen či smluvních sankcí byl obsažen v ceníku žalobkyně, který tvořil nedílnou součást smlouvy. Žalovaný dluh neuhradil a nezaplatil ani po opakovaných upomínkách ze strany žalobkyně. Proto žalobkyně požadovala splacení celého úvěru, když dlužná částka činila 19 923 Kč, z toho 18 122 Kč představovala jistina a částka 1 800 Kč představovala poplatky dle ceníku žalobkyně. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní znovu vyzván k úhradě uvedených částek s příslušenstvím s tím, že žalovaný byl upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Ani přes tuto výzvu žalovaný ničeho neuhradil.13. Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Úvěr poskytnutý žalobkyní žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru,15. Žaloba je důvodná.16. Soud má v řízení prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., přičemž tato smlouva vyhovovala i požadavkům na ni kladeným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, i příslušnými ustanoveními o. z., zejména § 1810 a násl. a 1841 a násl. o. z., o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. Žalobkyně jakožto úvěrující své povinnosti z této smlouvy splnila, když poskytla žalovanému úvěr, a to ve sjednané výši. Naopak žalovaný coby úvěrovaný svým smluvním povinnostem nedostál, neboť nehradil sjednané splátky úvěru, kterými měl splatit jak jistinu úvěru, tak sjednané úroky i poplatky a případné smluvní sankce. Protože žalovaný nic nezaplatil, uložil mu nyní soud povinnost celou dlužnou částku žalobkyni zaplatit, když současně přezkoumal, že výše nákladů na vymáhání odpovídá smluvnímu ujednání a neodporuje uvedeným právním předpisům. Soud také vyhověl žalobě v části týkající se příslušenství, neboť na smluvní úroky má žalobkyně nárok vyplývající přímo ze smlouvy a z § 2395 o. z. a na zákonné úroky z prodlení má pak nárok dle § 1970 o. z., neboť žalovaný se se svým peněžitým dluhem ocitla v prodlení. Soud přitom ověřil, že výše žádaných úroků z prodlení odpovídá výši určené dle shora uvedeného nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.17. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnos