13 C 180/2024-42 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 119 858,06 Kč s příslušenstvím, když tento svůj nárok odůvodnila tvrzením, že uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému úvěr 120 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal vyčerpaný úvěr vrátit společně s úroky. Žalovaný uvedenou částku na výzvu žalobce řádně a včas nevrátil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nedostavil se ani k jednání soudu, ke kterému byl včas a řádně předvolán, aniž by z důležitého důvodu požádal o odročení jednání, a proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen o.s.ř.).3. Soud ze smlouvy o hotovostním úvěru č. , číslo, ze dne 23. 8. 2023 má za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru na základě které, se zavázala poskytnout žalovanému úvěr 120 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpanou částku žalobkyni vrátit a zaplatit jí úrok ve výši 24,13 % ročně a platit i poplatky a ceny dle ceníku žalobkyně. Splácení úvěru včetně úroků a ostatních plateb bylo dojednáno tak, že žalovaný byl povinen úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami, splatnými k 15. dni každého kalendářního měsíce ve výši 2 814 Kč, sjednáno bylo celkem 96 splátek. Nedílnou součást smlouvy tvořily i všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a její ceník, přičemž žalovaný potvrdil, že se s nimi před podpisem smlouvy seznámil.4. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta ze dne 18. 3. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru provedla lustraci žalovaného v registrech ISIR, NRKI, CEE, CRIBIS a posuzovala jeho úvěruschopnost porovnáním jeho příjmů s výdaji s použitím statistického modelu se zohledněním zjištěných ostatních závazků žalovaného. Přičemž žalovaný uvedl v žádosti o úvěr příjem z invalidního důchodu ve výši 9 683 Kč, vedlejší příjmy klienta z žádosti ve výši 8 500 Kč (žalobkyně ověřila z výpisu z účtu klienta za měsíc červenec 2023), příjem ostatních členů domácnosti 23 600 Kč, přičemž výdaje domácnosti klienta činili celkem 19 600 Kč.5. Soud má za prokázané, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru splnila zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy, když se nespolehla pouze na informace poskytnuté žalovaným a prověřila si jeho osobní a majetkové poměry i v insolvenčním rejstříku, bankovním a nebankovním registru klientských informací. Proto soud na smlouvu hledí jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.6. Z přehledu čerpání, splátek a úhrad k úvěru žalovaného soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni pouze 5 628 Kč, když tato částka byla započtena žalobkyní na úrok, jistinu a poplatky. Ke dni 23. 8. 2023 činila jistina 1 269,27 Kč, dlužný úrok 9 339,96 Kč, dlužná zesplatněná jistina 116 988,79 Kč, dlužný obchodní úrok 7 066,30 Kč, dlužný úrok z prodlení 3 716,10 Kč, smluvní pokuta 1 000 Kč a náklady vymáhání 600 Kč.7. Z výzvy ke splacení celého úvěru má soud za prokázané, že žalobkyně v důsledku prodlení s úhradou závazků vyplývajících z úvěru vyzvala dne 12. 2. 2024 žalovaného ke splacení celého úvěru ve výši 129 198,02 Kč, v dodatečné lhůtě 14 dnů ode dne sepsání této výzvy.8. Před podáním žaloby byl dne 29. 2. 2024 žalovaný znovu žalobkyní vyzván k úhradě celé žalované částky včetně příslušenství, nejpozději do 7. 3. 2024. Ve výzvě byl výslovně upozorněn na možnost následného vymáhání dluhu soudní cestou.9. Z provedených důkazů má soud za prokázaný následující skutkový stav.10. Žalobkyně na základě smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným, dne 23. 8. 2023, poskytla žalovanému úvěr ve výši 120 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit společně s úrokem. Žalovaný na dluh celkem uhradil 5 628 Kč, zbývající část nezaplatil ani po opakovaných upomínkách ze strany žalobkyně. Proto žalobkyně požadovala splacení celého úvěru. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní znovu vyzván k úhradě dlužné částky s příslušenstvím. Ani přes tuto výzvu žalovaný ničeho neuhradil.11. Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Žaloba je důvodná.13. Úvěr poskytnutý žalobkyní žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.14. Soud vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., přičemž tato smlouva vyhovovala i požadavkům na ni kladeným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, i příslušnými ustanoveními o. z., zejména § 1810 a násl. a 1841 a násl. o. z., o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. Žalobkyně jakožto úvěrující své povinnosti z této smlouvy splnila, když poskytla žalovanému úvěr, a to ve sjednané výši. Žalovaný na dluh doposud uhradil částku 5 628 Kč. Ve zbytku dluhu žalovaný svým smluvním povinnostem nedostál, neboť nehradil sjednané splátky úvěru, kterými měl splatit jak jistinu úvěru, tak sjednané úroky a případné smluvní sankce. Protože