3 C 106/2024-50 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 20. 12. 2023 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení spotřebitelského úvěru včetně kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení, celkem 72197,71 Kč, dále 15% úroku z 58183,68 Kč za dobu od 12. 12. 2023 do zaplacení a dále úroku z prodlení ve výši 15 % p. a. (dle občanskoprávních předpisů) z 60947,68 Kč jdoucího od 12. 12. 2023 do zaplacení. Tvrdil, že dne 15. 2. 2023 uzavřel se žalovanou úvěrovou smlouvu č. 1302029890. Poskytl jí dohodnutých 60000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobci poskytnutou částku s úrokem a poplatky, vše v 60 pravidelných anuitních splátkách po 2031 Kč, celkem tedy 121860 Kč. Žalovaná však splatila pouze 6200 Kč (tj. 3 splátky), zbytek dluží (nesplacenou jistinu, úroky, dohodnuté poplatky, dohodnuté náklady na vymáhání a smluvní pokutu).2. Žalovaná se ničím nebránila.3. Soud ověřil z úvěrové smlouvy dohodu stran výše popsanou i poskytnutí peněz. Smlouvu však má soud za neplatnou pro nesplnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy. Žalobce sice tvrdil, že tak učinil, když vycházel z informací od žalované o jejích osobních a majetkových poměrech, avšak jeho tvrzení se nepotvrdilo. Z úvěrové smlouvy je možno zjistit, co o sobě žalovaná sdělila – že je dvacetiletá svobodná matka s jedním dítětem a základním vzděláním, t. č. na rodičovské dovolené s příjmem 13800 Kč měsíčně (rodičovský příspěvek), že bydlí u rodičů a že příjmy ostatních členů domácnosti odpovídají 82000 Kč měsíčně. Soud nemá důvodu k pochybnostem o tvrzení žalobce, jak prolustroval žalovanou v elektronických systémech evidence dlužníků (SOLLUS, ISIR, NRKI, CEE, JAP PUJCKA apod.) a ověřil platnost jejího občanského průkazu ve veřejně přístupné databázi ministerstva vnitra – interní výkaz žalobce o pověření bonity klienta je procesně na úrovni skutkového tvrzení, nikoliv důkazu. Avšak rozhodující je posouzení úvěruschopnosti dlužníka s odbornou péčí, nikoliv pouze shromáždění informací bez ladu a skladu. Vykázané příjmy členů domácnosti 82000 Kč nebyly nijak doloženy ani vysvětleny (kolik je členů domácnosti a jak vysoké tedy mají příjmy). Tento údaj má tedy nulovou vypovídací hodnotu. Pro běžného věřitele jsou alarmující již samotné údaje o žalované, jak je uvedla v úvěrové smlouvě. Obšírný popis metodiky posouzení úvěruschopnosti, který žalobce předložil, se soudu jeví jako nepřesvědčivý pokus o vylíčení jeho úvěrové praxe v růžových barvách. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 T 238/2019 ani Krajského soudu v Ústí nad Labem 17 Co 152/2019 nevyjadřují ustálenou rozhodovací praxi českých soudů v oblasti spotřebitelských úvěrů. Odkazy na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Švédského království z r. 2017 či Nejvyššího soudu Litevské republiky z r. 2016 pak přestavují spíše kuriozitu, nepoužitelnou v českém prostředí bez znalosti tamních reálií. Žalovaná se sice dobrovolně zavázala splatit žalobci více než dvojnásobek poskytnuté částky, avšak zjevně splatila pouze 3 splátky – ani to nesvědčí o její schopnosti splácet (oproti jiným případům známým soudu z jeho úřední činnosti, kde dlouhodobé, leckdy několikaleté bezproblémové fungování úvěrového vztahu svědčí o tom, že úvěruschopnost dlužníka byla posouzena s odbornou péčí). Žalobce neprokázal posouzení úvěruschopnosti dlužníka splácet s odbornou péčí. Proto soud na smlouvu hledí jako na smlouvu neplatnou ve smyslu ustálené judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Získané informace pak mají posoudit s odbornou péčí, nikoliv je pouze shromáždit a dále nehodnotit.4. Poskytnutí 60000 Kč nebylo sporné a žalobce je doložil dokladem o bezhotovostním převodu dne 16. 2. 2023. Co do splácení soud vychází z nesporného tvrzení žalobce o splacení 6200 Kč.5. Posuzovaný případ je vztahem založeným na základě smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku., ve znění pozdějších předpisů. Věřitel však poskytl žalované plnění na základě neplatné smlouvy, a proto lze uvažovat pouze o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení jako nároku na vrácení bezdůvodně vyplacené (a dosud nesplacené) částky. Povinnost žalované vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Žalovaná převzala 60000 Kč, splatila 6200 Kč, zbývá tak splatit 53800 Kč. Proto soud přiznal žalobci 53800 Kč a ve zbytku zamítl žalobu včetně úroků, poplatků, smluvní pokuty a dohodnutých nákladů na vymáhání (všechny se opírají o neplatnou smlouvu) a včetně úroků z prodlení. Zde vychází z judikatury českých soudu, jež se ustálila na takovém postupu - vyjádřeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262: Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostate