3 C 146/2025-80 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 28. 7. 2025 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že již dříve uzavřel se žalovaným rámcovou smlouvu o poskytování bankovních služeb. Na jejím základě mu vedl běžný účet. Dále tvrdil, že dne 13. 2. 2022 uzavřel se žalovaným úvěrovou smlouvu zavázal se tak ke zřízení běžného účtu , č. účtu, a k poskytnutí úvěr 25000 Kč, splatného do 2,5 let od uzavření smlouvy. Žalobce zřídil žalovanému dohodnutý účet a dne 13. 2. 2022 mu poskytl dohodnutý úvěr bezhotovostním převodem na jeho účet. Žalovaný se zavázal splatit úvěr 30 měsíčními splátkami po 969 Kč (úroková sazba 11,98 %) splatných vždy ve 13. den v měsíci a dále mj. udržovat na účtu peněžní prostředky alespoň v takové výši, aby žalobce mohl na základě inkasního příkazu odepsat prostředky k úhradě závazků žalovaného. Žalovaný porušil toto ujednání a žalobce jej na to upozornil dopisem ze dne 12. 3. 2022. Žalovaný zaplatil v den splatnosti pouze 16,81 Kč, zbytek zaplatil až 16. 3. 2022 a od té doby byl neustále s v prodlení se splácením. Proto mu žalobce účtoval i úrok z prodlení a smluvní pokutu, dohodnutou jako 0,1 % denně z dlužné částky v prodlení. Poslední splátku (1520 Kč) zaplatil žalovaný dne 27. 10. 2023. Když přestal splácet, banka sesplatnila úvěr oznámením ze dne 30. 11. 2023, zaslala mu oznámení na adresu jeho bydliště (žalovaný převzal zásilku dne 7. 12. 2023) a vyzvala jej tak k zaplacení celého dluhu 35995,43 Kč do 13. 12. 2023.2. Dále žalobce tvrdil, že dne 15. 2. 2022 uzavřel se žalovaným další úvěrovou smlouvu a zavázal se tak k poskytnutí úvěru 10000 Kč, splatného do 3 let a 5 měsíců od uzavření smlouvy. Žalobce poskytl žalovanému dohodnutý úvěr dne 15. 2. 2022 bezhotovostním převodem na jeho účet , č. účtu, . Žalovaný se zavázal splatit úvěr 41 měsíčními splátkami po 290 Kč (úroková sazba 11,98 %) splatných vždy ve 13. den v měsíci a dále mj. udržovat na účtu peněžní prostředky alespoň v takové výši, aby žalobce mohl na základě inkasního příkazu odepsat prostředky k úhradě závazků žalovaného. Žalovaný porušil toto ujednání a žalobce jej na to upozornil dopisem ze dne 14. 3. 2022. Žalovaný zaplatil až 16. 3. 2022 a od té doby byl neustále s v prodlení se splácením. Proto mu žalobce účtoval i úrok z prodlení a smluvní pokutu. Poslední splátku (1520 Kč) zaplatil žalovaný dne 27. 10. 2023. Když přestal splácet, banka sesplatnila úvěr oznámením zaslaným žalovanému na adresu jeho bydliště (žalovaný převzal zásilku dne 25. 10. 2023) a vyzvala jej tak k zaplacení celého dluhu 20448,42 Kč do 27. 10. 2023.3. Žalovaný se ničím nebránil.4. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku)5. Soud ověřil z úvěrové smlouvy dohodu stran výše popsanou (výši a splatnost úvěrů, výši úroků, oprávnění banky účtovat klientovi bankovní poplatky a oprávnění k sesplatnění nesplácených úvěrů). Poskytnutí úvěru soud ověřil z výpisu z bankovního účtu. Dále z něho plyne, že žalovaný splácel úvěry až do října 2023, poté přestal splácet. Žalobce prokázal, že splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy, když se nespolehl pouze na informace poskytnuté žalovaným, ale vycházel i z detailních informací o hospodaření žalovaného, jež získal v době od 13. 8. 2021 do 12. 2. 2022, když vedl žalovanému běžný účet. Proto také mohl důvěřovat tvrzení žalovaného o tom, že má pravidelný příjem na úrovni 18798 Kč. Prověřil si jeho osobní a majetkové poměry i v databázi BRKI insolvenčním rejstříku, bankovním a nebankovním registru klientských informací, platnost průkazu totožnosti v rejstříku ministerstva vnitra. Svědčí o tom i následné více než roční fungování úvěrových vztahů. Proto soud na smlouvy hledí jako na smlouvy platné ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v , adresa, ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.6. Posuzovaný případ je sporem ze smluv o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Právní předchůdce žalobce splnil svoji povinnost, když poskytl žalovanému úvěr. Žalovaný porušil svoji povinnost, když nesplácel dohodnuté splátky. Proto právní předchůdce žalobce sesplatnil úvěr a žalovaný je povinen jej splatit. Žalovaný je v prodlení se zaplacením. Proto žalobci vznikl nárok i na úroky z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. (ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) Proto soud vyhověl žalobě.7. Podle ust.§ 142 zákona 9