3 C 212/2025-96 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 24. 9. 2025 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 24. 3. 2025 uzavřel se žalovaným úvěrovou smlouvu a poskytl žalovanému dohodnutých 32 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit žalobci poskytnutou částku do 1. 6. 2025, včetně dohodnutého poplatku 22400 Kč. Pro případ prodlení se zavázal zaplatit věřiteli i smluvní pokutu 2500 Kč (5 splátek v prodlení, 500 Kč za každou splátku v prodlení). Žalovaný splatil pouze 2000 Kč, a je v prodlení se zaplacením zbytku dluhu.2. Žalovaný namítl, že uzavřel smlouvu v postavení spotřebitele, přesto žalobce nezkoumal s odbornou péčí jeho schopnost splácet úvěr. Pokud je ve smlouvě uvedeno, že ji uzavřel jako podnikatel, potom to neodpovídá skutečnosti. Žalobce běžně nepravdivě předstírá poskytování úvěrů podnikatelům, aby se tak vyhnul povinnostem věřitele ze spotřebitelských úvěrů. Kromě toho však žalovaný ani nepodniká v oboru poskytování půjček a úvěrů, takže věřitel by se popsané povinnosti nemohl vyhnout ani u úvěrové smlouvy uzavřené s podnikatelem. Žalovaný uzavřel se žalobcem 3 úvěrové smlouvy, jež jsou neplatné z týchž důvodů. Jedná se o smlouvu o úvěru č. 0017-0165 ze dne 17.11.2024, kdy mu bylo poskytnuto 28 001 Kč a na niž splatil 46 760 Kč. Tomu odpovídá bezdůvodné obohacení na straně věřitele 18 759 Kč. Dále jde o smlouvu o úvěru č. 0017-6585 ze dne 22.1.2025, kdy mu bylo poskytnuto 30 001 Kč a na niž splatil 33 000 Kč. Tomu odpovídá bezdůvodné obohacení na straně věřitele 2 999 Kč. A konečně o (tuto) smlouvu o úvěru č. 0018-2054 ze dne 24.3.2025, kdy mu bylo poskytnuto 32 000 Kč a na niž splatil 5 000 Kč. Celkem žalovaný splatil na základě neplatných 84760 Kč. Dopisem ze dne 27. 11. 2025 vyzval žalovaný žalobce k vydání bezdůvodného obohacení. Dopisem ze dne 4. 12. 2025 započetl svoji pohledávku proti pohledávce žalobce. Zbývající částku 5242 zaplatil žalobci dne 30. 11. 2025 bezhotovostním převodem.3. Nebylo sporu o uzavření úvěrové smlouvy ze dne 24. 3. 2025 a obě strany to doložily i předloženou smlouvou. Její obsah odpovídá tvrzení žalobce o výši úvěru, výši úvěrového poplatku i smluvní pokutě 500 Kč za prodlení se splátkou (při 5 splátkách max. 2500 Kč). Nebylo sporu o poskytnutí úvěru 32000 Kč dne 24. 3. 2025 žalovanému a soud to ověřil i ze zprávy , právnická osoba, . Žalovaný dále doložil smlouvami č. 0017-0165 ze dne 17.11.2024 a č. 0017-6585 ze dne 22.1.2025, že v minulosti uzavřel se žalobcem další 2 úvěrové smlouvy, na 28000 Kč a 30000 Kč, za obdobných podmínek – na 5 splátek, za srovnatelný poplatek, pod sankcí stejné smluvní pokuty, opět je v nich označen jako podnikatel. Žalovaný doložil výpisem z bankovního účtu, že zaplatil žalobci 9 platbami celkem 84 760 v období od 9. 12. 2024 do 12. 5. 2025. Printscreenem z mobilního bankovnictví doložil zaplacení 5242 Kč žalobci v den 30. 11. 2025. Záznamem elektronické zprávy ze dne 4. 12. 2025 a dodejkou datové zprávy z téhož dne doložil, že zaslal zástupci žalobce zápočet vzájemných nároků, datovaný 1. 12. 2025. V něm namítl neplatnost úvěrových, uplatnil nárok na vrácení výše popsaných plateb jako plnění poskytnutého bez právního důvodu, provedl zápočet na pohledávky žalobce a oznámil mu, že zbytek pohledávky žalobce ve výši 5242 Kč splatil dne 30. 11. 2025.4. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) Je třeba přisvědčit obraně žalovaného v tom směru, že judikatura českých soudů je dlouhodobě ustálena na názoru, že i v případě úvěrového vztahu s podnikatelem, který nepodniká v oboru v oboru poskytování půjček a úvěrů, je namístě posoudit úvěr jako spotřebitelský. (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2025, č. j. 20 Cdo6 80/2025-240, jež dále odkazuje na další rozhodnutí v obdobném duchu, např. 29 Odo 383/2001 či 20 Cdo 1107/2023). Je to vždy úvěrující, kdo musí odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut. Proto není významné, že v úvěrové smlouvě výše popsané je žalovaný označen s pomocí IČO (vedle data narození a rodného čísla) a že jeho adresa , adresa, je rubrikována jako místo podnikání (nikoliv jako bydliště). Aplikováno na tento případ, nelze tak uzavřít, že by úvěr byl poskytnut jako podnikatelský, přestože je žalovaný od 13. 5. 2024 nositelem živnostenského oprávnění pro předmět činnosti Zprostředkování obchodu a služeb a Velkoobchod a maloobchod, jak je možno ověřit nahlédnutím do živnostenského rejstříku (skutečnost všeobecně seznatelná, již netřeba dokazovat, ve smyslu ust. § 121 o. s. ř.). Proto platí i zde, že věřitel se nemohl vyhnout výše popsané povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka splácet úvěr. A to platí i pro obě starší úvěrové smlouvy, jež žalovaný předložil soudu. Žalobce v tomto směru nic netvrdil a nedoložil, ač mohl. Proto soud hledí ne všechny 3 předložené smlouvy jako na smlouvy neplatné, ve smyslu konstantní judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Získané informace pak mají posoudit s odbornou péčí, nikoliv je pouze shromáždit a dále nehodnotit.5. Žalobce poskytl žalovanému ve všech 3 případech plnění bez platné smlouvy, a proto lze uvažovat pouze o jeho nároku