3 C 220/2025-56 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 27. 8. 2025 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 30. 9. 2024 uzavřel se žalovaným úvěrovou smlouvu č. , hodnota, . Téhož dne poskytl žalovanému dohodnutých 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci poskytnutou částku a zaplatit mu dále dohodnutý úrok. Když přestal splácet, žalobce sesplatnil úvěr dohodnutým způsobem. Žalovaný dluží i náklady na vymáhání, v dohodnuté výši 1000 Kč.2. Žalovaný se ničím nebránil.3. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku)4. Soud zjistil z úvěrové smlouvy, že ji strany uzavřely s pomocí prostředků elektronické komunikace, když žalovaný projevil souhlas se smlouvou zaplacením verifikační platby 1 Kč na účet žalobce. Žalobce se zavázal poskytnout mu úvěr 50000 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal splatit úvěr během 12 měsíců, spolu s úroky 15 % p. m. (90000 Kč), celkem tedy 140000 Kč do 15. 9. 2025. Dále si sjednali splácení úvěru formou inkasa, kdy úrok bude splácen měsíčními splátkami po 7500 Kč, vždy do 15. dne v měsíci. Pro případ prodlení se splácením dohodli oprávnění pro věřitele ku sesplatnění úvěru, na základě 2 marných upomínek. Pro takový případ sjednali i povinnost dlužníka zaplatit 500 Kč za každou upomínku.5. Poskytnutí úvěru soud ověřil ze zprávy , právnická osoba, .6. Žalobce prokázal, že splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy, když se nespolehl pouze na informace poskytnuté žalovaným, ale prověřil si jeho osobní a majetkové poměry i ve veřejně dostupných evidencích. Plyne to z úvěrové smlouvy, kde obě strany potvrdily, že žalobce si vyžádal od žalovaného výpis z jeho běžného bankovního účtu za poslední 3 měsíce před uzavřením smlouvy a zjistil z něho výdělek žalovaného 26000 Kč, výdaje na bydlení 5076 Kč, na potraviny a další životní potřeby 4292 Kč, vždy měsíčně, a dluhy ve výši 474 Kč. Dále provedl jeho lustraci (vždy s negativním výsledkem) v Insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí registru klientských informací SOLUS. Proto soud na smlouvu hledí jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.7. Upomínky o zaplacení doložil žalobce dopisy datovanými 20. 3. 2025 a 5. 4. 2025. Dopisem ze dne 28. 7. 2025 prokázal žalobce, že oznámil žalovanému sesplatnění úvěru a vyzval jej k zaplacení 913225,16 Kč do 11. 8. 2025 (z toho 50000 Kč jistina, 33145,16 Kč kapitalizované úroky, 1000 Kč náklady na upomínky a 7180 Kč náklady na právní zastoupení).8. Posuzovaný případ je sporem ze smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Právní předchůdce žalobce splnil svoji povinnost, když poskytl žalovanému úvěr. Žalovaný porušil svoji povinnost, když nesplácel dohodnuté splátky. Proto právní předchůdce žalobce sesplatnil úvěr a žalovaný je povinen jej splatit. Žalovaný je v prodlení se zaplacením. Proto žalobci vznikl nárok i na úroky z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. (ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) Dále žalobci náleží i 1000 Kč za 2 upomínky o zaplacení – poplatky v dohodnuté výši. Proto soud vyhověl žalobě.9. Nad rámec tohoto odůvodnění soud doplňuje (na základě negativní zkušenosti z obdobných sporů 3 C 217/2025 a EPR 200359/2024), že nepřehlédl zjevnou nepřiměřenost ujednání o úrocích (ve smyslu ust. § 1815 občanského zákoníku). Toto ujednání výrazně převyšuje úroveň úročení aprobovanou ustálenou judikaturou vyšších soudů. Nárok žalobce na úroky z prodlení ve výši 45 % z jistiny úvěru za 90 dnů od 16. 2. 2024 (tj. 180 % p. a.) tak postrádá právní základ. Nelze připustit, aby soud aproboval salámovou metodu uplatnění nepřiměřených nároků, kdy tak žalobce činí postupně, zdánlivě v nevysokých absolutních částkách. Předmětem tohoto řízení však není nárok na úroky, a proto soud mohl vyhovět žalobě.10. Podle ust.§ 142 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.11. Právním předpisem upravujícím výši náhrady nákladů je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve