13 C 156/2023-13 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 12 756 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne [datum] prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] úvěrovou smlouvu [číslo] kterou se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit nejpozději do [datum] jistinu spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 988 Kč. Žalovaný však žalobkyni uvedené peněžní prostředky ani přes opakované výzvy neuhradil. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobkyně, přičemž na tyto listiny soud v plném rozsahu odkazuje. Smlouva o úvěru byla mezi účastníky sjednána dne [datum]. 4. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 6. Ze žalobkyní předložených listinných důkazů soud nemá za prokázané, že by mezi ní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Jedná se o právní zhodnocení, proto nebylo nutné nařídit jednání, když oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání. Z předmětné smlouvy bylo zjištěno, že žalovanému byla za úplatu v celkové výši 2 988 Kč poskytnuta částka 8 000 Kč se splatností 28 dnů. Poplatek za sjednání úvěru je ve své podstatě odměna věřitele ze zapůjčených peněz, tedy úrok. Úroková sazba tak tedy defacto byla sjednána ve výši cca 487 % ročně, roční procentní sazba nákladů úvěru pak činila 4 270 %. Takové ujednání má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednanou sazbu ročních procentních nákladů uvedeného úvěru, která je zcela nemravná a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje při uzavření smlouvy o půjčce přiměřený úrok (např. rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže se v daném období úroková sazba pohybovala v rozmezí cca 8 až 10 % za jeden rok, takže i pokud by soud připustil, že při nebankovní půjčce se může jevit přiměřenou i úroková sazba cca 3x vyšší než tak, která je poskytována bankami s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Z tohoto pohledu se pak sjednaná částka souhrnného poplatku jeví jako naprosto nepřiměřená (nemravná). S ohledem na provedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že výše sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru, který v sobě ve skutečnosti ukrýval úroky z úvěru, byla v daném případě v příkrém rozporu s dobrými mravy, a uzavřená smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná. [příjmení] závěr platí i pro sjednanou roční procentní sazbu nákladů, která se v daném období u bankovních institucí pohybovala okolo 9 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), neboť žalobkyně požadovala téměř pětisetnásobek. 7. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 8. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o poplatku za uzavření smlouvy a potažmo roční procentní sazbě nákladů s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. 9. V řízení bylo výpisem z účtu prokázáno, že žalovaný obdržel od žalobkyně částku 8 000 Kč, přičemž jí následně ničeho nevrátil. 10. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Vztah účastníků následně posoudil podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaný tuto skutečnost nijak nezpochybnil. Od následujícího dne měl pak poskytovatel peněžních prostředků právo tyto peněžní prostředky požadovat zpět. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, soud proto rozhodl tak, že mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni nesplacenou částku, a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky uplatněného v souladu s § 1970 o. z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., jdoucí od [datum] do zaplacení. Splatnost dluhu soud určil podle § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Žalobkyně prokázala, že žalovaného vyzvala k vrácení přenechaných peněz (včetně všech poplatků, úroků a smluvních pokut, k jejichž úhradě však žalobkyni nesvědčil právní důvod) předžalobní upomínkou ze dne [datum], který byl žalovanému odeslán téhož dne, přičemž v této upomínce byla žalovanému k zaplacení dluhu poskytnuta lhůta sedmi dnů od doručení předmětné výzvy. Žalovaný tak byl povinen vydat bezdůvodné obohacení nejpozději dne [datum]. Protože však žalovaný svou povinnost nesplnil, dostal se následujícího dne do prodlení. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. 12. Ve zbytku pak byla žaloba s ohledem na shora uvedené závěry jako nedůvodná zamítnuta. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 405,36 Kč, přičemž tato částka představuje 18 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 59 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 41 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč, z odměny za zastoupení advokátem ve výši 3x 300 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí právního zastoupení, sepis žaloby a výzva k plnění předcházející návrhu ve věci samé), dále ze tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za každý z těchto 3 úkonů právní služby a také z DPH v sazbě 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ze součtu shora uvedených částek (vyjma soudního poplatku), což je 252 Kč Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla určena třídenní (§ 160 odst. l o. s. ř.) s povinností plnit k rukám advokáta (§ 149 odst. l o. s. ř.).