6 C 250/2020-112 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 9. 7. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 9 999,32 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 18. 11. 2016, kterou žalovaný uzavřel s původním věřitelem společností [právnická osoba] (dále jen banka). 2. Za splnění podmínek § 115a o. s. ř. rozhodl soud o žalobě rozsudkem bez jednání na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. Žalovaný žádné důkazy nepředložil a k žalobě samé se nevyjádřil. 3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Žalobkyně je oprávněna k podání žaloby, neboť postoupení pohledávky žalobkyni je doloženo smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 12. 2019. 4. Z předložených listin žalobkyně dovozuje, že mezi žalovaným a bankou byla dne 18. 11. 2016 uzavřena úvěrová smlouva. Žalobkyně však ani přes výzvu soudu nepředložila důkazy k tomu, že smlouvu skutečně uzavřel žalovaný, byť třeba dálkovým způsobem. Pouhé vyplnění žádosti o úvěr na webových stránkách banky neprokazuje, že smlouvu uzavřel žalovaný a nikoliv jiná osoba, která znala uvedené údaje o žalovaném. Smlouva nebyla ze strany žalovaného podepsána podle § 561 odst. 1 o. z., příp. uzavřena tak, aby byla jednoznačně určena jednající osoba podle § 562 odst. 1 o. z. (např. bankovní identita, elektronický zaručený podpis atd.). Již tato skutečnost vedla soud k tomu, že žalobu zamítl. Rovněž žalobkyně neprokázala, že náležitě zkoumala úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to zjištěním a ověřením příjmů a výdajů žadatele. V takovém případě je sjednaná úvěrová smlouva neplatná podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž se jedná o neplatnost absolutní (k tomu srov. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18). Výplatou úvěru na základě neplatné smlouvy vzniklo na straně dlužníka bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovanému bylo poskytnuto celkem 24 646 Kč a tuto částku je dlužník povinen vrátit. Jak plyne z dalšího tvrzení žalobkyně, žalovaný ke dni 14. 8. 2019 zaplatil bance celkem částku 32 685,42 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovaný svou povinnost vrátit bezdůvodné obohacení již splnil a tedy soud žalobě nemohl vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení. Kromě toho žalobkyně nedoložila, že peníze byly vyplaceny skutečně žalovanému, nicméně soud s ohledem na procesní ekonomii dokazování v tomto směru nepovažoval za nutné, neboť ani prokázání této skutečnosti by k odlišnému rozhodnutí soudu nevedlo. 5. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve sporu úspěšný, avšak žádné náklady mu v řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.