10 C 48/2022-32 — Okresní soud v Semilech

Předmětem řízení bylo peněžité plnění s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a to z titulu mezi účastníky dne 4. 6. 2018 uzavřené Rámcové smlouvy [číslo] na základě ní pro žalovaného vedeného běžného účtu č. [bankovní účet], resp. zejm. Dodatku [číslo] k uvedené smlouvě – konkrétně dle Smlouvy o úvěru č. [jméno] [číslo], podle níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 200 449 Kč. Žalovaný neplnil smluvenou povinnost ke splácení úvěru, proto žalobkyně úvěr k datu 18. 10. 2021 zesplatnila a její nároky vůči žalovanému jsou představovány částkami a příslušenstvím shora uvedeným. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud věc rozhodl bez nařízení jednání, jen na základě listinných důkazů, neboť takový postup byl možný a u obou účastníků bylo možné souhlas dovodit absencí reakce na usnesení soudu ze dne 24. 3. 2022, č. j. 10 C 48/2022-12. Jím byli totiž účastníci vyzváni, aby se ve lhůtě soudem stanovené vyjádřili, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, a zároveň byli upozorněni, že pokud tak neučiní, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Z listinných důkazů učinil soud následující skutkový zjištění. Z Rámcové smlouvy [číslo] ze dne 4. 6. 2018 (spolu s obchodními podmínkami) vzal soud za prokázanou dohodu stran o zřízení běžného účtu ze strany žalobkyně žalovanému pod č. [bankovní účet]. Podle dne 10. 1. 2020 uzavřené smlouvy o úvěru (dodatek [číslo] k Rámcové smlouvě) se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 449 Kč, který se žalovaný zavázal splácet, a to včetně sjednaného úroku z úvěru ve výši 10,9% ročně, v měsíčních splátkách po 2 754 Kč měsíčně počínaje 14. 2. 2020, s předpokládaným datem splacení úvěru 14. 1. 2030 Smlouva o úvěru obsahovala údaj o RPSN, žalovanému byly poskytnuty předsmluvní informace o úvěru. Podle článku„ ostatní ustanovení“ předmětné smlouvy o úvěru, ve spojení s článkem„ několik bodů k ukončení smlouvy“ odst. 3 mohla žalobkyně zesplatnit úvěr v případě závažného porušení povinností žalovaným, zejména při prodlení s úhradou splátek. Výpisem z účtu č. [bankovní účet], evidovaného na žalovaného, bylo prokázáno čerpání úvěru žalovaným v celkové výši 200 449 Kč dne 10. 1. 2020, řádné splácení úvěru pouze v období od 14. 2. 2020 do 14. 7. 2021, zatímco na splátku ke dni 14. 8. 2021 žalovaný k tomuto dni uhradil pouze 1 218,51 Kč a od té doby žádné splátky nehradil. K tomu lze poznamenat, že objektivní prokázání skutečnosti, že žalovaný splátky neplatil, nemůže žalobkyně s ohledem na to, že jde negativní tvrzení, fakticky prokazovat; bylo na žalovaném, aby v rámci procesní obrany případně tvrdil a prokazoval, že splátky řádně hradil nebo např. že zaplatil alespoň více, než žalobkyně uvádí. Korespondencí bylo prokázáno, že žalobkyně 18. 10. 2021 předmětný úvěr dle shora sjednané smluvní úpravy zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení neuhrazené jistiny úvěru ve výši 181 476,96 Kč, neuhrazeného – do té doby kapitalizovaného – úroku z úvěru ve výši 5 045,87 Kč, jakož i k zaplacení částky 600 Kč, představující paušální náklady na vymáhání pohledávky (upraveno v Podmínkách pro používání úvěru – článek Splácení úvěru, odst. 7). Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb., kterým se (mimo jiné) určuje výše úroků z prodlení, odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Po skutkové a právní stránce soud uzavřel, že žalobkyně na základě dle 10. 1. 2020 uzavřené smlouvy o úvěru (§ 2395 o. z.) poskytla žalovanému jako úvěrovanému peněžní prostředky 200 449 Kč na jeho běžný účet č. [bankovní účet]. Účastníci si ve smyslu citovaného ustanovení sjednali výši úroku z úvěru 10,9% ročně. Žalovaný se dle § 2399 odst. 1. o. z. zavázal k vrácení peněžních prostředků i s úrokem z úvěru v měsíčních splátkách po 2 754 Kč počínaje 14. 8. 2020. Tuto povinnost přestal plnit řádně – v dostatečné výši ke dni splátky 14. 8. 2021, resp. od následující plátky úvěr nesplácel vůbec. V souladu s uzavřenou smlouvou o úvěru žalobkyně úvěr zesplatnila k 18. 10. 2021, kdy dlužná jistina činila 181 476,96 Kč, úrok kapitalizovaný do 17. 10. 2021 pak 5 045,87 Kč. Dle úvěrových podmínek žalobkyni přísluší také 600 Kč jako paušální poplatek spojený s vymáháním dluhu před podáním žaloby. Žalobkyně poskytla žalovanému dostatečnou lhůtu, aby po 18. 10. 2021 zbytek dluhu uhradil, pokud tak neučinil, dle § 1968, § 1970 o. z. a dle nař. vlády č. 351/2013 Sb. jí z dlužné jistiny úvěru přísluší také úrok z prodlení od 28. 10. 2021. Po zesplatnění úvěru, to jest od 18. 10. 2021, žalobkyně v souladu s § 122 odst. 4 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru požadovala smluvní úrok z jistiny úvěru ve výši 10,9% ročně jen do 12. 11. 2021, od následujícího data se spokojila s úrokem z úvěru ve výši 8,5% ročně. Zároveň soud shledal, že žalovaná splnila podmínky ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dostatečně posoudila, zda příjmy a výdaje žalovaného nevzbuzují pochybnosti o jeho možnosti úvěr splácet. Žalovaným sdělené údaje ověřovala znalostí z běžného účtu žalovaného, který vedla, a to o předchozích platbách od zaměstnavatele, jakož i o jiných platbách. Přihlédla k tomu, že žalovaný předchozí poskytnuté úvěry řádně splácel. Při posouzení výdajů§ žalovaného vzala v úvahu jeho jednu vyživovací povinnost, ze statistických modelů použila žalovanému korespondující verzi výdajů, které ještě navýšila o částku 2 140 Kč. S ohledem na uvedené závěry soud žalobě vyhověl. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů prvostupňového řízení, neboť tímto rozsudkem se u něj tato fáze řízení končí. Ve věci úspěšné žalobkyni bylo podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. vůči neúspěšnému žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, představovaných soudním poplatkem 7 284 Kč Kč. Lhůta k plnění předmětu řízení i povinnosti k náhradě nákladů řízení byla žalovanému stanovena obvyklá třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Ke stanovení delší lhůty či k plnění ve splátkách soud neshledal v okolnostech případu ani v soudu známých poměrech účastníků (k nimž žalovaný ve prospěch jiné než třídenní lhůty k plnění aktivně ničeho netvrdil) žádné relevantní důvody.