16 C 317/2021-19 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 740,20 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z úvěrové smlouvy [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uvedené smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 35 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu 35 000 Kč a celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 28 700 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 4 550 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni, přičemž žalovaný dosud uhradil žalobkyni částku 47 200 Kč. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném zaplacení částky 25 740,20 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 148 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 900 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil. 3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci: 4. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 35 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit jistinu 35 000 Kč a celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 28 700 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 4 550 Kč. Předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím částky 35 000 Kč žalovanému nepřezkoumala schopnost žalovaného uvedenou částku splatit. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni, přičemž žalovaný dosud uhradil žalobkyni částku 47 200 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky. 5. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto: 6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného (tj. schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr), neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 7. 12. 2021 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni. 8. V řízení dále bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 35 000 Kč, a že žalovaný dosud uhradil žalobkyni na svůj dluh celkem částku 47 200 Kč, tedy uhradil žalobkyni více, než mu žalobkyně poskytla. Žalobkyni proto nevzniklo ani právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2 991 odst. 2 o.z. 9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobu v plném rozsahu zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl sice v řízení plně úspěšný, nicméně mu žádné náklady řízení nevznikly.