16 C 189/2022-20 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 5 156,81 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z úvěrové smlouvy [datum]. 2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila. 3. Z provedených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: 4. Na základě úvěrové smlouvy ze dne [datum] byla žalované poskytnuta prostřednictvím předchůdkyně žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], částka 12 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit jistinu ve výši 12 000 Kč se souhrnným poplatkem ve výši 10 302 Kč se splatností do 21. 8. 2019, přičemž žalovaná dosud na svůj dluh uhradila částku 17 400,01 Kč. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni, která před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě zbývající dlužné částky. 5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto: 6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovanou jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalované (tj. schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr), neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovanou. Žalobkyně tedy poskytla žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 23. 8. 2022 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni. 8. V řízení dále bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 12 000 Kč, a že žalovaná dosud uhradila žalobkyni na svůj dluh celkem částku 17 400,01 Kč, tedy uhradila žalobkyni více, než jí žalobkyně poskytla. Žalobkyni proto nevzniklo ani právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2 991 odst. 2 o.z. 9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobu v plném rozsahu zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla sice v řízení plně úspěšná, nicméně jí žádné náklady řízení nevznikly.