23 C 229/2023-35 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 9 550 Kč s příslušenstvím, a to jako částky představující žalovanou dosud nevrácené peněžní prostředky dočasně jí poskytnuté společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), jakož i žalovanou neuhrazené další poplatky za mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou sjednané služby, neuhrazené sjednané úroky a neuhrazený úrok z prodlení. 2. Na základě provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. 3. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaná se dne 23. 7. 2018 písemně dohodly, že předchůdkyně žalobkyně poskytne žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná tyto předchůdkyní žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky vrátí, jakož i předchůdkyni žalobkyně zaplatí za dočasné poskytnutí těchto prostředků částku ve výši 2 000 Kč, dále že předchůdkyni žalobkyně zaplatí„ odměnu za administrativní činnost“ ve výši 2 000 Kč a„ odměnu za hotovostní inkaso splátek“ ve výši 4 000 Kč, to vše po 300 Kč týdně po dobu 60 týdnů, nejpozději však do 16. 9. 2019. Žalovaná však do 1. 11. 2022 uhradila předchůdkyni žalobkyně pouze částku ve výši 9 700 Kč. Právo domáhat se úhrady zbývající části žalovanou nevrácených a neuhrazených peněžních prostředků bylo ke dni 1. 11. 2022 předchůdkyní žalobkyně převedeno na žalobkyni. O této skutečnosti byla žalovaná informována předchůdkyní žalobkyně dne 9. 12. 2022, přičemž k uvedenému dni byla rovněž vyzvána k úhradě dosud nevrácených a neuhrazených peněžních prostředků. Z ničeho nevyplynulo, že by až do okamžiku vyhlášení rozsudku žalovaná i přes opakované výzvy uhradila předchůdkyni žalobkyně či žalobkyni více než již avizovaných 9 700 Kč. Předchůdkyně žalobkyně při posuzování zejména schopnosti žalované jí dočasně poskytnuté peněžní prostředky včetně dalších poplatků za výše uvedených podmínek vrátit a uhradit vycházela z údajů uvedených samotnou žalovanou, a sice blíže nespecifikovaného příjmu žalované ve výši 13 000 Kč měsíčně, výdajů na bydlení ve výši 3 500 Kč, ostatních výdajů ve výši 2 000 Kč a„ splátek dalších zápůjček a úvěrů“ ve výši 904 Kč. 4. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 5. Podle § 570 odst. 1 o. z. právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo. 6. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 9. Podle § 2390 o. z. platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 12. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila [ulice] národní banka. 13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 16. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. 17. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“. 18. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178). 19. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., která byla rovněž smlouvou o spotřebitelském úvěru podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o sp