7 C 125/2023-21 — Okresní soud v Sokolově

Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 12 794 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že pohledávku za žalovaným nabyla na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], [IČO], jako původním věřitelem a postupitelem a žalobkyní, jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel se dne [datum] se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 14.02.2022. Úvěrové prostředky byly předány žalované v hotovosti při podpisu smlouvy, přesto nebyl žalovanou do dnešního dne uhrazen ani z části. Ve smlouvě o úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky, poplatky za odeslání upomínek a účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání dlužné pohledávky. Žalobkyně požaduje v tomto řízení: -) 10 309,43 Kč – dlužná jistina úvěru -) 680,41 Kč – dlužný smluvní úrok kapitalizovaný -) 4 912,12 Kč – dlužný poplatek za poskytnutí úvěru -) 931,58 Kč – dlužné náklady na vyhodnocení úvěru -) 1 804,46 Kč – dlužný inkasní poplatek -) 1 021,06 Kč – dlužný smluvní úrok kapitalizovaný za období od 15.02.2022 do 14.10.2022, ve výši 15% ročně z částky 10 309,43 Kč -) 799,83 Kč – dlužný úrok z prodlení kapitalizovaný za období od 15.02.2022 do 14.10.2022 ve výši 11,75 % ročně z částky 10 309,43 Kč -) 2 484,57– smluvní pokuta – ve výši 0,1% denně z částky 10 309,43 Kč za období od 15.02.2022 do 13.10.2022 Podání žaloby předcházelo zaslání předžalobní upomínky žalovanému. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně předložila listinu nazvanou„ Smlouva o úvěru [číslo]“ ze dne [datum] Smlouva je dle úvodních ustanovení uzavřena v souladu s ustanovením § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Na základě Smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. Ze smlouvy vyplývá sjednaná splatnost úvěru ke dni 14.02.2022. Soud dále dospěl k závěru, že Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] je smlouvou, na základě které došlo ke změně v osobě věřitele pohledávky za žalovaným a toto postoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 25.06.2021. Soud dospěl k následujícím právním závěrům za použití těchto právních předpisů: Podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, dále jen„ o. z.“, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (který do právního řádu ČR zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, spotřebitelský úvěr následně poskytne, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s výše uvedenými pravidly, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v přiměřené lhůtě. Podle ustanovení § 2993 věty první o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 o.z., na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit jistinu úvěru a sjednané příslušenství ve lhůtě do 12.04.2020. Žalovaná uhradila toliko částku 9 250 Kč. Žalobkyně má právo na vrácení pouze části nesplacené jistiny poskytnutého úvěru. Smlouvu považuje soud za neplatnou z níže popsaných důvodů. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně nesplnila povinnost uloženou jí v rámci ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť soudu nedoložila, zda zjišťovala faktickou výši příjmů a výdajů žalované. Žalovaná sice nevznesla námitku neplatnosti Smlouvy dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, s ohledem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.3.2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. versus GK (C 679/18), je však zřejmé, že Soudní dvůr Evropské unie jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, tj. i bez námitky žalovaného, otázkou, zda věřitel posoudil náležitě úvěruschopnost žalované a pokud této povinnosti nedostál, vyvodit z takovéhoto porušení absolutní neplatnost smlouvy. V této věci má eurokonformní výklad národního práva (tedy ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru) přednost, čemž přisvědčuje i novela uvedeného § 87 zákona, kterou s účinností od 29.05.2022 soud k neplatnosti smlouvy přihlédne i bez návrhu Poskytnutí peněžních prostředků žalované ve výši 15 000 Kč, které má soud za prokázané, je tedy s ohledem na neplatnost Smlouvy třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení. Z provedeného dokazování a tvrzení samotné žalobkyně přitom vyplývá, že žalovaná žalobkyni uhradila před podáním žaloby částku 9 250 Kč. Zbývající část ve výši 5 750 Kč tedy soud posoudil jakožto bezdůvodné obohacení žalované vzniklé z plnění bez právního důvodu, neboť výše uvedená Smlouva dle závěru soudu nebyla platně uzavřena. Pokud jde o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, je potřeba vyjít z § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož:„ Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalovaná byla vyzvána k plnění prokazatelně předžalobní výzvou ze dne 3.03.2023, písemnost byla žalované odeslána téhož dne třetího dne od odeslání se písemnost mohla dostat do dispozice žalované, od 7.03.2022 tak byla žalovaná povinna plnit a ode dne následujícího, tj. od 8.03.2025 má tedy žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. ve výši vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013, a to s ohledem na počátek prodlení žalovaného. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř., přičemž neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než zákonné třídenní, Ve zbytku soud žalobu zamítl, jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní totiž vycházejí ze smlouvy, která nebyla platně uzavřena – viz výrok II rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že s ohledem na téměř rovný poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic, žádné z nich právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.