16 C 213/2024-23 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 202,14 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, .2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.3. Soud věc projednal a po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav věci:4. Na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, byla žalovanému poskytnuta částka 8 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu i s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 204,72 Kč splatných do 2. 6. 2023. Mezi účastníky byl dále sjednán poplatek za službu Klidné spaní ve výši 110 Kč, za službu Presto ve výši 165 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky až do jejího zaplacení. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého dluhu, neboť dosud neuhradil žalobkyni ničeho. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky.5. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., která byla zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.). V řízení však nebylo, vzdor zákonné povinnosti důkazní žalobkyně vyplývající z ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením této smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.6. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.7. Žalobkyně však v projednávané věci tvrdila, že posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě žalovaným jí sdělených údajů, které následně zkontrolovala a ověřila, dále prověřením jí tvrzených registrů, přičemž tímto způsobem zjištěné informace měla žalobkyně využít právě při výpočtu úvěruschopnosti žalovaného. Ohledně popisu způsobu samotného výpočtu však žalobkyně odkázala pouze na jí předložený dokument, kde měly být předmětné výpočty podrobně vysvětleny. Dále žalobkyně uvedla, že se při tomto výpočtu řídila svými interními předpisy, výší životního minima, regionálním koeficientem, atp. Konkrétní výpočet tak, aby bylo zřejmé, jaká konkrétní hodnota příjmů, hodnota výdajů, hodnota regionálního koeficientu či životního minima a dalších žalobkyní tvrzených skutečností byla žalobkyní při tomto výpočtu použita, však nebyl žalobkyní nikterak specifikován. Rovněž absentovala bližší specifikace obsahu konkrétních interních předpisů, kterými se žalobkyně při posuzování žalovaného údajně řídila. Z předložených důkazů tak soud nemohl dospět k závěru, že žalobkyní evidované příjmy a výdaje jednak byly žalovaným žalobkyni skutečně sděleny, a rovněž, že žalobkyně takto tvrzené příjmy a výdaje skutečně ověřila či provedla tvrzené výpočty. Rovněž ke svému tvrzení o prověření různých registrů žalobkyně žádné důkazy nepředložila.8. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tak v projednávané věci nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec prověřila, natož zda by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající z citované právní úpravy nutno totiž interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o úvěr případně poskytnutý úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021).9. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci nezbytných skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.10. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2993 o. z. je žalovaný povinen vrátit žalobkyni plnění, které mu žalobkyně poskytla, aniž by tu byl platný závazek, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 8 000 Kč.11. Ve vztahu k prodlení žalovaného s vrácením této částky soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 8 000 Kč vyzván dne 24. 3. 2024. S ohledem na v této výzvě formulovanou lhůtu k plnění v délce tří dnů tak soud stanovil splatnost předmětné částky na 1. 4. 2024 (§ 570 odst. 1 o. z., § 607 o. z. a § 1958 o. z.). Pro úplnost soud doplňuje, že ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel soud mimo jiné ze skutečnosti, že ačkoliv byl žalovaný k úhradě předmětných peněžních prostředků žalobkyní písemně vyzván (tak jak je v podrobnostech popsáno výše), žalovaný nereagoval tak, že by žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalovaného nevznikl (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).12. V kontextu všech shora uvedených skutečností tak soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 000 Kč od 2. 4. 2024 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu žalobkyně zamítl.13. O lhůtě k plnění pak soud rozhodl v souladu § 160 odst. 1 o. s. ř.14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšnému žalovanému v částce 653 Kč, ke které soud dospěl tak, že částečný úspěch žalovaného (4 647,93 Kč, tj. 35,51 %) odečetl od částečného úspěchu žalobkyně (8 440,54 Kč, tj. 64,49 %) při výsledku 28,98 % z částky 2 252 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy a žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. V projednávané věci žalobkyně podala tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b a.t., neboť žalobkyně podává obdobné žaloby opakovaně, na ustáleném formulářovém vzoru, ve kterém uvádí obdobná skutková tvrzení lišící se pouze konkrétními údaji o žalované osobě, o uzavřené smlouvě a výši dlužných částek, přičemž tarifní hodnota v projednávané věci nepřevyšuje částku 50 000 Kč.