16 C 302/2023-22 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o úvěru ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a po provedeném dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu: 4. Žalobkyně poskytla dne [datum] žalovanému částku 5 000 Kč, přičemž žalovaný se kromě jistiny 5 000 Kč zavázal zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 828 Kč se splatností do 28 dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaný dosud neuhradil žalobkyni ničeho. Žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k úhradě dlužné částky. 5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu soud posoudil věc po právní stránce takto: 6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2 395 o.z. 7. V projednávané věci pak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne [datum] je absolutně neplatná pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z., který spočívá v nepřiměřené výši sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru. Uvedený poplatek je příjmem žalobkyně za poskytnutí finančních prostředků žalovanému a jedná se tedy fakticky o smluvní úrok. Souhrnný poplatek ve výši 1 828 Kč v projednávané věci činí 36,56 % z poskytnuté jistiny ve výši 5 000 Kč při splatnosti 28 dnů, tj. při splatnosti jeden rok činí přibližně 476,59 %. Hranicí mravnosti úroku je pak dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu trojnásobek obvyklé roční úrokové míry poskytované bankami v době sjednání úvěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ke zjištění obvyklé úrokové míry spotřebitelského úvěru slouží např. statistika ČNB dostupná na webových stránkách ČNB - Tabulka B1.5: Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR. V době uzavření předmětné smlouvy o úvěru činila průměrná obvyklá úroková míra 9,42 % ročně, z čehož vyplývá, že shora uvedená úroková sazba 476,59 % ročně přesahuje obvyklý úrok více než padesátinásobně. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru jsou pak provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání nepřiměřené vysokého souhrnného poplatku by žalobkyně finanční prostředky žalovanému zcela jistě neposkytla, uvedená smlouva je tedy absolutně neplatná jako celek pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z. 8. Poskytnutí finančních prostředků žalovanému bez existence platné smlouvy je s ohledem na shora uvedené nutné posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2 991 o.z. Žalobkyně přitom poskytla žalovanému částku 5 000 Kč, žalovaný dosud neuhradil na svůj dluh ničeho, a tedy se bezdůvodně obohatil o částku 5 000 Kč. 9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě v plném rozsahu vyhověl výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1489 Kč, která se skládá ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.