23 C 374/2023-25 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 5 850 Kč s příslušenstvím, a to jako částky představující žalovanou dosud nevrácené peněžní prostředky dočasně jí poskytnuté společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), jakož i žalovanou neuhrazené další poplatky za mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou sjednané služby, neuhrazené sjednané úroky a neuhrazený úrok z prodlení.2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č.99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.3. Na základě provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu.4. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaná se dne 1. 11. 2019 písemně dohodly, že předchůdkyně žalobkyně poskytne žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaná tyto předchůdkyní žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky vrátí, jakož i předchůdkyni žalobkyně zaplatí za dočasné poskytnutí těchto prostředků částku ve výši 2 400 Kč, dále že předchůdkyni žalobkyně zaplatí „odměnu za administrativní činnost“ ve výši 2 400 Kč a „odměnu za hotovostní inkaso splátek“ ve výši 4 800 Kč, to vše po 360 Kč týdně po dobu 60 týdnů, nejpozději však do 26. 3. 2021. Žalovaná však do 1. 6. 2023 uhradila předchůdkyni žalobkyně pouze částku ve výši 15 750 Kč. Právo domáhat se úhrady zbývající části žalovanou nevrácených a neuhrazených peněžních prostředků bylo ke dni 1. 6. 2023 předchůdkyní žalobkyně převedeno na žalobkyni. Z ničeho nevyplynulo, že by až do okamžiku vyhlášení rozsudku žalovaná i přes opakované výzvy uhradila předchůdkyni žalobkyně či žalobkyni více než již avizovaných 15 750 Kč. Předchůdkyně žalobkyně při posuzování zejména schopnosti žalované jí dočasně poskytnuté peněžní prostředky včetně dalších poplatků za výše uvedených podmínek vrátit a uhradit vycházela z ověřených údajů, a sice příjmu ze zaměstnání žalované ve výši 11 669 Kč měsíčně, výdajů na nájemní bydlení žalované ve výši 3 455 Kč měsíčně, a dále z údajů poskytnutých výhradě samotnou žalovanou, a sice že je bez vzdělání, popř. základního vzdělání, žije v domácnosti s rodinným příslušníkem, její ostatní výdaje činí částku 5 000 Kč měsíčně a „splátky dalších zápůjček a úvěrů“ činí částku 1 080 Kč měsíčně.5. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení věřitele [§ 3 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru] a žalovaná jako spotřebitel [§ 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru]. Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.6. Předchůdkyně žalobkyně však ohledně skutečností souvisejících s posouzením úvěruschopnosti žalované, konkrétně ohledně jejích osobních poměrů a dalších výdajů a výdajů vynaložených na splátky zápůjček, popř. jiných úvěrů, vycházela výhradně z informací poskytnutých samotnou žalovanou.7. V uvedeném kontextu soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).8. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze vycházet ze zjištění, že posouzení úvěruschopnosti žalované předchůdkyně žalobkyně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc ve vztahu ke zcela stěžejním skutečnostem z tvrzení žalované. Jinými slovy řečeno, v posuzované věci tedy nelze dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neprověřila vůbec, nýbrž k závěru, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované, ve smyslu posouzení její schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, posoudila zcela nedostatečně a dostatečně údaje poskytnuté žalovanou neprověřila, ačkoliv tak s ohledem na svoji zákonnou povinnost učinit měla (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru).9. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani nepodložené tvrzení žalobkyně, že předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované rovněž prostřednictvím informačního obchodního systému předchůdkyně žalobkyně, neboť jak žalobkyně sama uvedla, v rámci posouzení úvěruschopnosti žalované prostřednictvím tohoto systému mělo být vycházeno z výše specifikovaných a v předmětném kontextu zcela stěžejních neověřených informací.10. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou (§ 588 o. z. a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).11. Soud rovněž nemohl postupovat v souladu s ustanovením § 2991 a násl. o. z., neboť je sice pravdou, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, avšak žalovaná předchůdkyni žalobkyně až do dne 1. 6. 2023 uhradila peněžní prostředky ve výši 15 750 Kč, tedy peněžní prostředky významně převyšující ty, které byly předchůdkyní žalobkyně žalované na základě předmětné neplatné smlouvy poskytnuty. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, která byla v řízení převážně úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly.