10 C 65/2026-17 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky ze smlouvy o krátkodobé podnikatelské zápůjčce ve výši 2 000 Kč, kterou měl žalovaný jako podnikatel řádně splatit do 18. 6. 2023. Tvrdila, že zápůjčka byla uzavřena elektronicky poté, co žalovaný prohlásil, že prostředky použije výhradně k podnikání. Součástí ujednání byl i poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 500 Kč. Žalobkyně (resp. původní věřitel) uváděla, že před poskytnutím zápůjčky řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím jeho dokladů a veřejných databází. Protože žalovaný nesplnil povinnost včasného splacení, uplatňuje žalobkyně smluvní pokuty odstupňované podle délky prodlení (250 Kč, 450 Kč a 650 Kč). Jelikož žalovaný dále nekomunikoval, byla pohledávka podle VOP postoupena inkasní společnosti , Jméno žalobkyně, . Ta následně vyčíslila náklady na mimosoudní vymáhání částkou 1 815 Kč, které žalobkyně rovněž požaduje. Celkově se tedy žalobkyně domáhá zaplacení jistiny, poplatku, smluvních pokut a nákladů na vymáhání.2. Žalovaný se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Z předložené Smlouvy o poskytnutí zápůjčky č. , anonymizováno, ze dne , datum, bylo prokázáno, že na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 2 000 Kč, které žalovaný obdržel bezhotovostně, jak bylo doloženo potvrzením , právnická osoba, . Žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku vrátit spolu s poplatkem ve výši 500 Kč ve lhůtě do 18. 6. 2023. Dále byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 250 Kč v případě prodlení delším než 3 dny, ve výši 450 Kč v případě prodlení delším než 7 a ve výši 650 Kč. Rovněž bylo pro případ prodlení delšího 30 dnů sjednáno oprávnění pohledávku postoupit na žalobkyni. Pro takový případ žalovaný souhlasil s tím, že uhradí náklady na takové vymáhání pohledávky v celkové výši 7 845 Kč. Následně došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni smlouvou ze dne 19. 9. 2023. Žalovaný byl k zaplacení částky 12 050 vyzván v rámci oznámení postoupení pohledávky ze dne 19. 9. 2023, odeslaného datovou schránkou dne 21.9.2023. Z negativního tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázané, že žalovaný na uvedenou pohledávku neuhradil ničeho.5. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. V předmětné smlouvě si smluvní strany sjednaly poplatek za poskytnutí zápůjčky 500 Kč, kdy tento poplatek lze považovat za cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. Při přepočtu uvedených poplatků na roční úrokovou sazbu (p.a.) tato odpovídá 304,17 % ročně. Dle názoru soudu se jedná o výši nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, přičemž se jedná o takovou výši úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (9,48 % p.a., dle ČNB 5/2023). Přitom soud přihlížel i k dalším smluvním ujednáním o smluvních pokutách a údajnými náklady za postoupení pohledávky. Z pohledu soudu jde přitom o účelovou snahu, jak s minimálními náklady vytvořit pohledávku v několikanásobné výši, kdy žalobkyně již po čtyřech měsících požadovala zaplacení namísto 2 500 Kč částku ve výši 12 050 Kč. Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 a 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) absolutně neplatná. Pro úplnost lze dodat, že na uvedený právní názor nemá podstatný vliv, že žalovaný uzavíral smlouvu v postavení podnikatele a nejedná se tedy o spotřebitelský úvěr, a to z důvodu, že ustanovení § 580 občanského zákoníku platí obecně a není vázáno na spotřebitelské vztahy.6. Soud tedy dospěl k závěru, že vztah účastníků by bylo možné toliko posoudit dle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně částku 2 000 Kč a nezaplatil dle negativního tvrzení žalobkyně ničeho. Jeho povinností je tedy vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši uvedené ve výroku I. Soud dále přiznal žalobkyni i úroky z prodlení, ve výši stanovené právním předpisem, resp. nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 23. 9. 2023 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 21. 9. 2023 byl žalovaný vyzván k plnění, kdy soud má za to, že mohl plnit do druhého dne. Dne 23. 9. 2023 tak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.7. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení byl úspěch a neúspěchu účastníků až na nepatrnou část v zásadě shodný. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.